• Vznik a raný vývoj
• Paradox Algolu
• Lagrangeovy body
• Hillovy plochy
• Výměna hmoty
• Střední hmotnosti
• Masivní dvojhvězdy
• Zdroje

Algol je zákrytovou dvojhvězdou, sestávající ze dvou různých hvězd – ze žhavé hvězdy hlavní posloupnosti o hmotnosti pěti Sluncí a vývojově pokročilejšího podobra s hmotností několikanásobně menší. Zde je právě onen paradox: pokud jde skutečně o hvězdy stejně staré, měla by být vývojově pokročilejší ta hmotnější hvězda, která ve shodě s teorií hvězdné stavby rychleji spotřebovává své zásoby jaderného paliva.

Algol	Algol

Zajímavé vysvětlení tohoto paradoxu přinesla hypotéza Johna Crawforda (1955) a Freda Hoyla, která je mezi astronomy známa pod názvem: „pes požírá psa“. Podle jejího scénáře se zpočátku obě složky hvězdného páru vyvíjejí tak, jak jim to předepisuje vývojová teorie vybudovaná pro osamocené hvězdy. Hmotnější složka žije rychleji a po čase, kdy v jádře vyčerpá své zásoby vodíkového paliva, se začne rozpínat a měnit se v rozměrného obra. Zatímco osamělá hvězda se přitom může nafukovat do libosti, složka v těsné dvojhvězdě nemá pro takové nadýmání dostatek místa. Ve svém rozpínání je omezena jistým hraničním objemem, zvaným Rocheův lalok. Hvězda vyplňující lalok je vlivem oběhu kolem hmotného středu soustavy i vlivem přitažlivosti druhé složky deformována do podoby zploštělé kapky se špičkou obrácenou k druhé složce. Motor hvězdného vývoje umístěný v centru hvězdy se na to neohlíží, pracuje dál a nutí hvězdu kynout. Ze špičky kapkovitě protažené hvězdy začne prýštit proud hvězdného materiálu směrem k druhé, vývojově opožděné složce. Nadýmající se hvězda je doslova vymačkávána na druhou hvězdu.

Přetok hmoty

Vývoj pokračuje překotným tempem.Odtok látky z hvězdy vede k tepelné nestabilitě vnějších vrstev projevující se na Kelvinově – Helmholtzově časové škále, což vlastní proces přenosu ještě dále urychluje. Na druhou složku přeteče až 85 % její hmoty. Poměry hmotností v soustavě se převrátí – původně primární složka se stane málo hmotným obrem, přičemž ta méně hmotná hvězda převezme její vedoucí postavení v systému. Tento stav se pak na nějakou dobu udrží. A právě to je ten obrázek, který nám soustava Algolu dnes skýtá. Pro vysvětlení paradoxu Algolu má rozhodující roli Rocheova plocha, popisem jejích vlastností se budeme zabývat v dalších kapitolách.