Magnetické pole
Až do průletu sondy Mariner 10 vědci netušili, že Merkur má magnetické pole. Jeho intenzita je zhruba 1 % intenzity magnetického pole Země. Je to zdánlivě slabé pole, ale je daleko intenzivnější než například magnetické pole Venuše či Marsu. Intenzita magnetického pole na Merkurovo rovníku je přibližně 300 nT. Magnetické pole je skloněné o 7 stupňů vůči rotační ose Merkuru, a je natolik silné, že umožňuje vznik magnetosféry okolo planety, která odklání sluneční vítr. Je to u planet největší sklon osy magnetického pole. Zdrojem pole je pravděpodobně částečně roztavené železné jádro uvnitř planety. Protože Merkur je malý, jeho jádro by se mělo už dávno zpevnit. Přítomnost magnetického pole však ukazuje, že železné jádro zůstalo přinejmenším částečně roztavené. Magnetické pole je s největší pravděpodobností vytvářeno rotací tohoto roztaveného jádra. Dalším zdrojem pole by mohlo být například železo ukryté v horninách Merkuru, které bylo zmagnetováno kdysi v minulosti, když planeta měla ještě silné magnetické pole. Jak se potom planeta ochladila a zpevnila, mohl se v tomto železe udržet zbytkový (remanentní) magnetismus, který zaznamenala sonda.
Sonda MESSENGER zjistila během dvou průletů na počátku 21. století, že je magnetické pole Merkuru menší než pozemské, čehož se využívá pro počítačové modelace. Současná výpočetní kapacita počítačů neumožňuje numerické modelování pozemského magnetického jádra, a proto se modeluje snadnější pole Merkuru, čehož se pak používá pro snahu objasnit tajemství spojených s pozemským polem.