• Rozdělení
• Širokoúhlá astrofotografie
• Teleobjektiv
• Primární ohnisko
• Dlouhé ohnisko

Jak bylo popsáno v předchozím oddíle, rozlišovací schopnost dlouhých ohnisek je zatížena seeingem. To je ovšem limitní faktor hlavně pro fotografování deep-sky objektů, na jejichž zachycení jsou nutné dlouhé expoziční časy. U jasných objektů lze používat časy řádově desetin až setin sekundy. Po tyto krátké okamžiky nastávají případy, kdy je atmosféra klidnější a nedochází k rozmazání jemných detailů v obraze. Dalekohledy s dlouhým ohniskem se díky tomu úspěšně používají ve spojení s webkamerami, CCTV, astrokamerami a s projekčními okuláry i s videokamerami a kompaktními fotoaparáty v režimu videosekvencí. Za cílové objekty slouží jasné planety sluneční soustavy, Měsíc a Slunce. Všechny tyto objekty mají dostatečnou jasnost k tomu, aby mohly být snímány pomocí krátkých expozic. Ze stovek či tisíců snímků, vzniklých při videosekvencích, je možné vybrat buď automaticky nebo ručně ty nejlepší a ty následně zpracovat například v programu Registax. V mnohých případech lze takto vliv seeingu výrazně potlačit a zachytit tak na objektech i velmi jemné detaily. U dlouhých ohniskových vzdáleností je ovšem mnohdy problém přesně zaostřit, nehledě k tomu, že dalekohledy s dlouhou ohniskovou vzdáleností jsou více náchylné na rozostření vlivem tepelné roztažnosti materiálu. Proto je nutné věnovat zvýšenost správnému zaostření a jeho občasné kontrole.