Komety

Základní charakteristika

Komety jsou malá tělesa sluneční soustavy, která se pohybují většinou po eliptických drahách s velkou výstředností. Výrazně mění svůj vzhled při přiblížení ke Slunci. Ve velké vzdálenosti od Slunce vypadají jako mlhovinné, slabě svítící objekty. Při přibližování ke Slunci vzniká ohon, orientovaný na opačnou stranu než Slunce.

Název

Název pochází z řeckého slova "cometes" (tj. dlouhovlasý). V české obrozenecké literatuře byl nejčastěji používán název "vlasatice".

První pozorování

Komety byly zcela určitě pozorovány našimi předky již v dobách předhistorických a záznamy o kometách nalezneme v nejstarších archivních dokladech zejména z Dálného východu. K tomu, aby byly zaznamenány, musely ovšem obvykle dosáhnout alespoň +2 mag. Nejstarší doklad o objevu Halleyovy komety pochází z čínských pramenů z roku 240 př. n. l. Až do 15. stol. n. l. však přetrvávalo mínění, že jde o úkazy ("výpary") v zemském ovzduší. Když však Regiomontanus v  roce 1472 nebyl s to určit paralaxu jasné komety, začali se kometami zabývat astronomové a definitivní důkaz o tom, že komety jsou dále než Měsíc, podal roku 1577 Tycho Brahe (1546-1601), když využil měření svých a Tadeáše Hájka (1525-1600).

Tycho Brahe (1546-1601)
Tycho Brahe (1546-1601)
Tadeáš Hájek (Hagecius) z Hájku (1525-1600)
Tadeáš Hájek (Hagecius) z Hájku (1525-1600)

Halleyova kometa

Halleyova kometa
Halleyova kometa

V roce 1682 spočítal Edmund Halley dráhy komet z let 1531, 1607 a 1682 a tak zjistil, že jde o jediné těleso, pohybující se po protáhlé eliptické dráze. Předpověděl současně příští návrat komety na prosinec 1758, kdy ji právě na Štědrý den zpozoroval Johann Palitzsch (1723–1788) dalekohledem ve vesnici Prohlis u Drážďan. Ve Francii návrat Halleyovy komety pozoroval v lednu 1759 Charles Messier (1730–1817), známý lovec komet. Do konce 18. století bylo zaznamenáno celkem 150 komet, ale ve více případech šlo o opakované návraty krátkoperiodických komet, jejichž identita nebyla ještě rozpoznána. Halleyova kometa se naposledy přiblížila ke Slunci v roce 1986.

Edmond Halley
Edmund Halley (1656-1742)
Charles Messier
Charles Messier (26.6.1730-12.4.1817) - portrét, který namaloval Desportes v březnu 1771, v době, kdy bylo Messierovi 40 let.

Pokroky v 19. století

Pierre Laplace
Pierre Laplace (1749-1827)

Koncem 18. století rozvinul Pierre Laplace poruchový počet, velmi důležitý při určování elementů periodických komet, a počátkem 19. století pracoval dosud nejúspěšnější lovec komet Jean Louis Pons, jenž objevil 37 komet. Laplaceova teorie pomohla Johannu Enckovi identifikovat jako jediné těleso komety, jež byly pozorovány v letech 1786, 1795, 1805 a 1818, poprvé P. Méchainem a naposledy právě Ponsem. Tak byla identifikována kometa s nejkratší oběžnou dobou 3,3 let pojmenovaná výjimečně po Enckovi, který k objevitelům nepatřil (totéž samozřejmě platí o komet Halleyově). Enckova kometa byla do roku 2000 sledována při 58 návratech, Halleyova kometa při 30 návratech.

Enckova kometa
Enckova kometa
Giovanni Schiaparelli (1835-1910)
Giovanni Schiaparelli (1835-1910)

V roce 1862 se objevila jasná kometa Swift-Tuttle a při výpočtu její dráhy si Giovanni Schiaparelli v roce 1867 uvědomil, že elementy dráhy komety se shodují s elementy meteorického roje Perseid. Tak se poprvé prokázala souvislost komet s meteorickým rojem, což se posléze obdobně podařilo dokázat téměř pro všechny hlavní meteorické roje (Halleyova kometa je mateřským tělesem dokonce dvou rojů - Akvarid a Orionid). Tento objev později významně přispěl i pochopení fyzikální podstaty komet. Do konce 19. století se celkový počet pozorovaných komet zdvojnásobil na 300 objektů.

Komety ve 20. století

Po vynálezu fotografie a zvláště pak po zavedení širokoúhlých komor v první polovině 20. století přibývá jak objevených komet, tak také údajů o morfologii komet - zejména o komách a chvostech - rychleji než kdykoliv v minulosti. To vedlo koncem padesátých let L. Biermanna k objevu slunečního větru, jenž významně ovlivňuje vzhled plazmových chvostů komet.

Nashromážděné údaje o kometách umožnily v roce 1950 vytvořit Fred Whipplovi model kometárního jádra ("špinavá sněhová koule") a Janu Oortovi koncepci rozsáhlého mračna komet v kulové slupce na periférii sluneční soustavy jako zásobárny "čerstvých" komet. Nezávisle na tom Gerard Kuiper přišel v téže době s myšlenkou existence kometárního disku za vnějším okrajem planetárního systému.

Fred Whipple (1906)
Fred Whipple (1906)
Jan Hendrik Oort (1900-1992)
Jan Hendrik Oort (1900-1992)
Gerard Kuiper (1905-1973)
Gerard Kuiper (1905-1973)

Ke zlepšení znalostí o kometách pak významně přispěl objev několika mimořádně jasných komet v posledních desetiletích: Arend-Roland (1956), Mrkos (1957), Bennett (1970), Kohoutek (1973), West (1975), Hyakutake (1995) a Hale-Bopp (1996). Dalším zlomem se pak staly kosmické sondy, které z blízka zkoumaly postupně komety Giacobini-Zinner (1985), Halley (1986) a Grigg-Skjellerup (1992). V roce 1983 objevila družice IRAS planetku (3200) Phaeton, jež se překvapivě ukázala mateřským tělesem bohatého meteorického roje Geminid. V roce 1977 objevil C. Kowal planetku (2060) Chiron, jež od roku 1987 jeví kometární aktivitu a jíž lze dnes klasifikovat jako obří kometu. Chiron patří mezi skupinu těles, zvanou Kentauři, charakterizovaných drahami v oblasti mezi Saturnem a Uranem. V roce 1992 bylo nalezeno první těleso za drahou planety Neptunu a dnes už známe několik stovek transneptunských těles na periférii planetární soustavy.

Nejúspěšnější pozorovací kampaní všech dob se stalo sledování pádu komety Shoemaker - Levy 9 na Jupiter v roce 1994. I odtud se podařilo získat důležité údaje o povaze komet. V budoucnosti se uvažuje o vyslání kosmických sond, jež by se staly družicemi komet, případně odebraly vzorky kometární horniny. Tyto projekty jsou však v současné době ohroženy omezováním výdajů na základní výzkum. Nejúspěšnějším vyhledávacím programem 20. století se stalo hledání komet 0,5m Schmidtovou komorou na Mt. Palomaru v letech 1983-1994, iniciované E. Shoemakerem. Celkem se tak podařilo (především manželům Shoemakerovým a D. Levymu) objevit 47 komet. C. Shoemakerová objevila celkem 32 komet, za ní pak jsou W. Brooks a D. Levy s 21 objevy a W. Bradfield se 17 objevy. Nejmladším objevitelem byl 16letý M. Whitaker (kometa 1968 V), nejstarším 79letý L. Swift (kometa 1899 I). V současné době je nejúspěšnějším projektem na hledání komet projekt LINEAR.

Stránka byla naposledy editována 15. ledna 2010 v 19:41.
Stránka byla od 15. 1. 2010 zobrazena 43911krát.

Vytištěno ze stránky projektu Planety (astronomia.zcu.cz/planety/komety/1033-komety)
Nahrávám...