• Merkur
• Původ jména
• Atmosféra
• Povrch
• Nitro
• Dráha a rotace
• Snímky
• Animace
• Charakteristika
• Odkazy

Merkur má mnohem vyšší hustotu než Měsíc (5 430 kg/m³, Měsíc 3 340 kg/m³). Merkur je ve sluneční soustavě těleso s druhou největší hustotou, hned po Zemi.  Zemská hustota je ale způsobena zčásti gravitačním stlačením, takže nebýt tohoto vlivu, Merkur by měl nejvyšší hustotu z celé sluneční soustavy. Z toho vyplývá, že Merkur musí mít husté železné jádro, relativně větší než u Země, které tedy tvoří většinu objemu planety. Proto má Merkur pouze relativně tenký křemičitý planetární plášť a kůru. Předpokládá se, že jádro má v průměru 1 800 až 1 900 kilometrů a vnější obal (kůra a plášť) má tloušťku jen asi 500 až 600 kilometrů.

Až do průletu sondy Mariner 10 vědci netušili, že Merkur má magnetické pole. Jeho intenzita je zhruba 1 % intenzity magnetického pole Země. Je to zdánlivě slabé pole, ale je daleko intenzivnější než například magnetické pole Venuše či Marsu. Magnetické pole produkuje magnetosféru kolem planety a má sklon 7 stupňů vzhledem k Merkurově ose otáčení. Je to u planet největší sklon osy magnetického pole. Zdrojem pole je pravděpodobně částečně roztavené železné jádro uvnitř planety. Protože Merkur je malý, jeho jádro by se mělo už dávno zpevnit. Přítomnost magnetického pole však ukazuje, že železné jádro zůstalo přinejmenším částečně roztavené. Magnetické pole je s největší pravděpodobností vytvářeno rotací tohoto roztaveného jádra. Dalším zdrojem pole by mohlo být například železo ukryté v horninách Merkuru, které bylo zmagnetováno kdysi v minulosti, když planeta měla ještě silné magnetické pole. Jak se potom planeta ochladila a zpevnila, mohl se v tomto železe udržet zbytkový (remanentní) magnetismus, který zaznamenala sonda.