• Uran
• Původ jména
• Atmosféra
• Prstence
• Charakteristika
• Snímky
• Animace
• Měsíce
• Miranda
• Ariel
• Umbriel
• Titania
• Oberon
• Odkazy

Uran na rozdíl od většiny ostatních planet má výrazně skloněnou osu rotace. Je nakloněný na stranu o téměř 98°, a co je pozoruhodné, s ním i jeho prstence a oběžné roviny většiny jeho měsíců (vyjma těch nejvzdálenejších). Uranova osa rotace je tedy téměř rovnoběžná s jeho rovinou oběhu kolem Slunce a s trochou nadsázky by se dalo říci, že se po své dráze kutálí. Jeho neobvyklá pozice je pravděpodobně následek dávné kolize s tělesem o velikosti jako planeta samotná kdysi v ranné historii sluneční soustavy. Většinou si nejsme jisti, jak rozhodnout, zda má zpětnou rotaci nebo nemá, není to tak jasné jako například v případě Venuše. Ale náklon jeho osy přesahuje 90°, takže v tomto smyslu se otáčí opačným směrem než většina ostatních planet. Z tohoto důvodu je doba jeho rotace uváděna jako záporná (-17,9 hod), aby se vyjádřil i směr rotace planety, jiný význam zde nehledejte, jedna jeho otočka nevede do minulosti. V čase Voyagerova průchodu byl Uranův jižní pól natočen téměř přímo ke Slunci. Z toto plyne zvláštní skutečnost, a sice, že Uranovy polární oblasti přijmou více energie od Slunce než jeho rovník. Uran je přesto žhavější u rovníku než u pólů. Mechanismus, který by toto vysvětlil, zatím není znám. Teplota centra planety se odhaduje na 11 000 K, přičemž průměrná teplota mraků na povrchu je -193 °C (80 K).

Atmosféra Uranu se skládá z 83 % vodíku, 15 % helia, 2 % metanu a malého množství acetylénu a jiných uhlovodíků. Metan v horní atmosféře pohlcuje červené světlo a tím dává Uranu jeho modrozelenou barvu. Tloušťka atmosféry se odhaduje asi na 1000 km. Atmosféra je uspořádána do vířících mraků poháněných rotací planety, obíhajících v konstantních šířkách, čímž vytváří pásy, podobné daleko živějším skupinám mraků pozorovatelných na Jupiteru nebo Saturnu. Větry vanou ve středních šířkách po směru otáčení planety, rychlostí od 40 do 160 metrů za sekundu. Radioexperimenty zdetekovaly vichry kolem 100 metrů za sekundu vanoucí opačným směrem v  okolí rovníku.

Nedávná pozorování HST ukazují větší a výraznější pásy, než v čase průletu Voyagera 2. Další pozorování HST ukazují ještě vyšší aktivitu. Uran už není jen nějaká nudná planeta, kterou viděl Voyager. Vypadá to, že jasné rozdíly nastávají vlivem sezónních efektů, protože Slunce nyní ozařuje nižší Uranové šířky. Příliv tepla od Slunce může způsobovat výraznější denní změny povětrnostních vlivů. A v roce 2007 bude Slunce přímo nad Uranovým rovníkem.

Sonda Voyager 2 shledala, že jeden z nejpřekvapivějších vlivů této boční pozice je jeho účinek na chvost magnetického pole. Ten je skloněn o 60° od osy otáčení planety. Magnetický chvost se ukázal být zkroucen rotací planety do dlouhého vývrtkového tvaru, který sahá daleko za planetu. Přitom zdroj magnetického pole zůstává neznámý. Elektricky vodivý, přetlakovaný oceán vody a čpavku nacházející se mezi jádrem a atmosférou nyní vypadá, jako by neexistoval. Máme za to, že magnetická pole Země a jiných planet vznikají z elektrických proudů vytvořených v jejich roztaveném jádře.