Kašpar Ladislav Stehlík

Otec Bartoloměj Stehlík

Jednou z nejvýznamnějších osobností Stehlíkova rodu byl bezesporu Kašpar Ladislav Stehlík. Narodil se 6. ledna 1571 v rodinném domě, který se nacházel mezi ulicemi Pražská a Dřevěná (tehdy to byla ulice Masokrámská) na východní straně náměstí. Jeho otec byl Bartoloměj st. Stehlík (1542-1819) a jeho matka byla Marta Stehlíková rozená Kaliková (1552- po roce 1596 a před rokem 1606). Svým rodičům se narodil jako třetí syn. Jeho otec byl sladovník, a právě Stehlíkův rodný dům byl ve své době nadán právem sladovny. Sladovnictví zde Stehlíkův otec provozoval až do doby, než jeho živnost převzal syn Ondřej (1573-1638). Rodný dům, který měl tehdy čp. 97, zdědila Marta Stehlíková po své matce Julianě, jejíž otec byl také sladovníkem. Stehlíkův rod tento dům vlastnil až do roku 1705 (celých 140 let). O dům přišli, když jim roku 1697 vyhořel, a později v roce 1705 přešel do cizích rukou.

Bartoloměj st. Stehlík

Díky Bartoloměji Stehlíkovi se celý rod hlouběji usadil v Plzni. Bylo to jeho snahou v podnikání, kdy Stehlíkovi bohatli. Zároveň to bylo i výhodnými sňatky jeho synů. Těmito všemi cestami získal Bartoloměj pro svoji rodinu peníze a postupem času se stal i plzeňským radním. Takto se dostal do kruhu zámožných a vlivných lidí, a 29. května 1598 byl císařem Rudolfem II. povýšen do šlechtického stavu, čímž mu byl udělen titul s přídomkem "z Čenkova" a erb.

Erb Stehlíků

Celý rod Stehlíků se vždy vyznačoval velkým počtem dětí. Nebylo tomu ani jinak v případě Bartoloměje a Marty Stehlíkových. Ti spolu měli 17 dětí, ale dospělosti se dožili jen 4 synové a 1 dcera. Díky svému postavení mohl Bartoloměj poskytnout svým synům lepší vzdělání – dva synové měli dokonce vzdělání univerzitní – byl jím právě Kašpar Ladislav a jeho starší bratr Jan Ladislav (1568 – 1617), který byl později písařem při soudu nejvyššího purkrabství pražského. Samozřejmě ke vzdělanosti Bartolomějových synů přispěla i značnou měrou doba, ve které vyrůstali. Byla to renesanční doba, jež byla v druhé polovině 16. století ve svém největším rozkvětu.

Léta studií Kašpara Ladislava Stehlíka

Kašpar Ladislav Stehlík byl nejvzdělanějším a nejproslulejším členem svého rodu. V oboru, který byl Stehlíkovi vlastní, tedy v matematice, geometrii a astronomii, neměl v Plzni sobě rovného.

Kašpar Ladislav Stehlík

Kašpar Ladislav Stehlík zahájil svá studia v roce 1583 u jezuitů v Praze. V té době mu bylo dvanáct let. Během svých studií se věnoval i básnické tvorbě, mohli bychom si zde zmínit latinskou báseň "Victoria ex debeliata barbarie reportata" a báseň psanou řecky, kterou sepsal k uctění nových mistrů jezuitských. Tyto básně ovšem nepsal pod svým skutečným jménem, ale pod latinským jménem Caspar Acanthis.

Rytina stehlíka na bodláku, kterou používal Stehlík u svých básní jako své označení

Stehlík byl chovancem v domu chudých koleje sv. Václava (jezuitská koleje v Praze), kam byli umisťováni synové z měšťanských rodin. Tato kolej byla určena pro výchovu budoucích kněží. Nejspíš se měl i Stehlík stát knězem. Ale měl příliš velké nadání pro matematiku a jezuitská kolej mu už nepřinášela učební naplnění, které by potřeboval. Bakalářem na jezuitské koleji se stal 29. července 1591. Jezuité ale měli v Praze pouze fakulty teologické a svobodných umění. Na exaktní vědu žádnou fakultu zaměřenou neměli. Jenže to byl právě směr, kterým se chtěl Stehlík dále ubírat. Odešel proto od jezuitů, čímž si nezískal jejich velikou přízeň, a navázal styky s profesory Karlovy univerzity. Zde požádal profesory, aby směl poslouchat jejich přednášky z matematiky a astronomie.

Už z dřívější doby se Stehlík znal například s Mikulášem Tadeášem Hájkem z Hájku, Petrem Codicillem, Martinem Bacháčkem a Adamem Ruberem a ti měli postupem času možnost odhalit Stehlíkovo nadání, díky němuž si k nim otevřel cestu. Z Prahy mladý Stehlík odcházel jako bakalář svobodných umění (absolvent jezuitské fakulty), ale s obrovským množstvím získaných poznatků v matematice a astronomii.

Aby mohl Stehlík pokračovat ve studiích na mistra, musel dva roky vyučovat latinu na některých z městských škol. Dříve to byla norma, kterou musel splnit, aby se jeho vzdělání mohlo posunout dál. Pravděpodobně vyučoval od podzimu 1594 do podzimu 1596 . Během své učitelské kariéry připravil k vydání první dva kalendáře na roky 1596 a 1597 (oba dva jsou kalendáři hvězdářskými, o nich podrobněji v rozboru kalendářů – viz dále). Na zimu roku 1596 odešel do Ingolstatu na tamní univerzitu, aby zde doplnil své vzdělání a mohl být mistrem svobodných umění. Tím se stal ještě před 24. červencem 1598, soudit se tak dá dle toho, že toho dne dedikoval svoji Minucí a pranostiku novou připravenou k vydání na rok 1599 svému otci, a právě zde poprvé užil pře svým jménem zkratku M. (což znamenalo mistr). Zároveň v této minucí použil i přídomek "z Čenkova', který současně s erbem obdržel jeho otec 24. května 1598. Jednalo se totiž o dědičný titul. Můžeme si již zde povšimnout, že chybí kalendář na rok 1598, nejspíš byl Stehlík zaneprázdněn svým studiem v Ingolstatu a k vydání kalendáře se proto nedostal.

Kašpar Ladislav Stehlík a jeho působení v Praze

Od roku 1599 působil Stehlík v Praze jako císařský geometr. Zde se poprvé setkal s dánským astronomem Tychonem Brahe, který téhož roku dorazil do Prahy na pozvání císaře Rudolfa II. Brahe byl v době císařova pozvání na návštěvě u Jana Jesenia. Císařem byl přijat u dvora v květnu téhož roku a ubytován v domě po svém zesnulém příteli Jakubu Curciovi. Aby se Stehlík mohl osobně setkat s Tychonem Brahe, využil svých známostí u dvora a také na univerzitě. Nejvíce mu pomohl Tadeáš Hájek z Hájku a Martin Bacháček. Oba mu u Tychona Brahe udělali velmi dobré jméno a na jejich doporučení ho Brahe přijela do svých služeb jako vědeckého spolupracovníka a osobního sekretáře.

V srpnu roku 1599 se Brahe odstěhoval z Prahy na císařský zámek v Nových Benátkách, jelikož v té době v Praze zuřil mor. Císař se se svým dvorem před morem uchýlil do Plzně. Na zámku, který začal Brahe obývat, s ním byl i Stehlík. Pomáhal mu tam zřizovat hvězdárnu a chemickou laboratoř. Brahe byl totiž vášnivý hvězdář a alchymista. Stehlík se ale ke konci roku vracel zpět domů, otec mu totiž sjednal výhodný sňatek s Annou Geronisovou z Třebnice. Byla dcerou M. Šimona Plachého z Třebnice, který byl radním písařem a měšťanem plzeňským. Plachý byl autorem Pamětí plzeňských a později i primátorem města Plzně. Díky tomuto výhodnému sňatku se Stehlíkovi dostalo velmi dobrého finančního zajištění a zároveň mu to otevřelo cestu k obecním funkcím a možnosti podílet se na správě obce. Anna byla totiž vdovou a po svém předchozím choti Jiřím Geronisovi zdědila nejen majetek (několik domů v Plzni a grunty), ale i titul a erb "z Libušína". Tyhle všechny získané výhody pomohly Stehlíkovi k funkci obecního staršího, kterým se stal roku 1600. Ale Stehlíkovi tento život příliš nevyhovoval, a proto se vydal zpět za Tychonem Brahe do Nových Benátek. Později se oba přesunuli zpět do Prahy, ale bohužel zde nebylo místo pro hvězdárnu. Hvězdářské přístroje byly proto dočasně umístěny na letohrádek královny Anny. Zde Brahe pokračoval ve své práci a kromě Stehlíka mu zde pomáhal i Jan Kepler, Jan Barvicius, Martin Bacháček a další. Těchto studií se bohužel neúčastnil Tadeáš Hájek z Hájku, jelikož byl nemocem a roku 1600 umírá. Brahe zde pracoval zejména tzv. Rudolfínských tabulkách, s nimiž mu pomáhal Jan Kepler. Bohužel práci na nich nedokončil, jelikož 24. Října 1601 umírá. S jeho smrtí je spojena historka, u které můžeme dnes spekulovat, kolik je na ní pravdy. Při jedné hostině se Brahe ostýchal jít na toaletu, aby neporušil etiketu a kvůli zadržování později onemocněl a mělo ho stát život. Jako protestant byl pochován v Týnském chrámě, kde jsou jeho ostatky uloženy dodnes.

Na památku Tychona Brahe byla složena spousta žalozpěvů. Mezi autory byl Jesenský, Kepler a spousta dalších. Podle pana Pokorného a jeho strojopisu měl i Stehlík napsat jeden žalozpěv na jeho památku. Ovšem nelze to s určitostí tvrdit, protože pod žádným žalozpěvem nebyl Stehlík nikdy oficiálně podepsán. V jednom vydání Jesenského žalozpěvu je přidán žalozpěv, který je podepsán iniciálami A.I. (Amicus Intimus), nelze ale s určitostí tvrdit, že oním autorem je skutečně Stehlík. Jediná indicie, která by vedla ke Stehlíkovi jako autorovi tohoto žalozpěvu, je právě ona zkratka, jelikož se nikdo z Brahových přátel nemusel skrývat pod nic říkající zkratkou. Stehlík byl katolík, Brahe protestant, a už jen přátelstvím, které s ním navázal, proti sobě popudil jezuity. Neměl tedy důvod dráždit je ještě žalozpěvem na památku zesnulého Tychona Brahe.

Jako vzpomínku a památku na Tychona Brahe měl Stehlík ve svém rodinném archivu Brahův portrét. Jak k němu Stehlík přišel, to může být otázka spousty spekulací. Můžeme se pouze domnívat. Buď ho mohl Stehlík dostat darem přímo od Tychona Brahe, nebo ho mohl po něm zdědit, či si ho po jeho smrti mohl koupit na památku. Pravdou ale je, že se tento portrét ve Stehlíkově archivu uchoval 270 let.

Zajímavostí může být, že se po Tychonově smrti více nespřátelil Stehlík s Keplerem, přestože byli oba Tychonovi nablízku při jeho práci. I zde se opět můžeme jen domnívat, proč si k sobě nenašli cestu. Snad to bylo jejich vědeckou žárlivostí.

Kašpar Ladislav Stehlík, jeho žena a děti

Výše jsme se zmínili o sňatku Stehlíka s jeho ženou Annou. Tímto krokem se Stehlík musel vzdát své kariéry vysokoškolského učitele. V té době pro ně platili stejná pravidla jako pro kněze – tedy dodržovat celibát. Ještě před svatbou s Annou ale Stehlík nemohl vyučovat ani na Karlově univerzitě už jen proto, že byl katolík. U jezuitů také být nemohl, protože tam pro něho nebylo vhodné místo. Samozřejmě ve své době a se svými znalostmi se mohl dát do služeb císaře nebo nějakého vlivného a bohatého velmože. Ovšem tímto krokem by Stehlík ztratil veškerou vědeckou svobodu. Proto pro něj byl jediným možným řešením sňatek s Annou, díky němuž si tak zajistil hmotnou jistotu do budoucna. Jejich manželství bylo dlouhou dobu bezdětné. 18. Dubna 1609 se jim narodilo první dítě – dcera Žofie Stehlíková. Roku 1611 se jim narodilo druhé a poslední dítě – syn Šimon Stehlík.

Kašpar Ladislav Stehlík zemřel roku 1613 ve věku 42 let. Zanechal za sebou zhruba stejně starou vdovu, čtyřletou dceru a dvouletého syna. Kašpar Ladislav Stehlík je pochován v rodinné hrobce v kostele sv. Bartoloměje před oltářem sv. Vavřince.

Je veliká škoda, že se o tomto plzeňském matematikovi, geometrovi a astronomovi nedochovalo více zmínek. Stehlík byl na svou dobu velmi pozoruhodnou a velmi nadanou osobností. Kdyby se dožil vyššího věku, mohl se možná více dostat do povědomí širší veřejnosti.