- ZŠ - základní škola(vhodné pro žáky základních škol)
- SŠ - střední škola(vhodné pro studenty středních škol)
- VŠ - vysoká škola(rozšířené informace pro studenty vysokých škol)
- bez omezení
Tato funkce je na stránkách Astronomia nová a texty zatím nejsou označené obtížností...
- Otázky nejsou bohužel zadané...zkuste jiný projekt.
Tato funkce je na stránkách Astronomia nová, testové otázky jsou přidávány postupně...
Na úsvitu kosmického věku
Píší se 50. léta 20. století a studená válka je v plném proudu. Sovětský svaz se po 2. světové válce zaměřil na vývoj mezikontinentálních balistických raket a v dobývání vesmíru vede před Američany. Tato nadvláda se projevila 4. října 1957, kdy Sovětský svaz dokázal vypustit první družici s označením Sputnik 1. Tato družice sférického tvaru o hmotnosti 83,6 kg a o průměru 58 cm uměla pouze vysílat signály o své existenci, nicméně důležitější byl fakt, že Sověti dokázali vyslat do vesmíru první družici před Američany. V ten samý den v oficiálním tiskovém prohlášení agentury TASS zaznělo:
„… nová socialistická společnost proměňuje i ty nejsmělejší sny člověka ve skutečnost.“
Spojené státy na základě analýzy agentů CIA nepovažovaly vývoj mezikontinentálních balistických raket jako vojensky významný a spoléhaly se spíše na své bombardéry dlouhého doletu, které byly schopny ze základen v Evropě a Asii zasáhnout kteroukoliv část území Sovětského svazu. Jednalo se například o letoun B-52 Stratofortress s doletem necelých deseti tisíc kilometrů. Samozřejmě Sovětský svaz nebyl zaměřen pouze na raketový výzkum, ale taktéž disponoval bombardéry dlouhého doletu, jako byl například Tupolev TU-16 s doletem necelých 6 tisíc kilometrů. Co se týče vize budoucího vedení boje, byl Sovětský svaz o krok před Spojenými státy.
Tento postoj byl utvrzován prezidentem Spojených států D. D. Eisenhowerem, který požadoval zejména zajištění funkčního a spolehlivého hospodářství. Jeho ochota investovat do vesmírného programu tak lpěla pouze na předpokladu, že by si to vyžadovala bezpečnost státu. Nicméně Spojené státy disponovaly také raketovým výzkumem, ale v menším měřítku. Většina pokusů o vyslání družice do vesmíru ale skončila, vlivem nedokonalosti raket, neúspěchem.
Změna postoje k výzkumu mezikontinentálních balistických raket nastala v období kolem 18. srpna 1957, tedy půl druhého měsíce před vypuštěním Sputniku 1, kdy Sovětský svaz uskutečnil první zkoušku dvoustupňové rakety R-7 Semjorka, která následně vynesla 
družici Sputnik 1 do vesmíru.
Následovala družice Sputnik 2 dne 3. listopadu 1957, kdy Sovětský svaz vynesl na oběžnou dráhu prvního živého tvora, psa Lajku. Návratové operace v té době technika neumožňovala a tak se předpokládalo, že Lajka zemře po 7 – 10 dnech letu na nedostatek kyslíku. Díky technické poruše však na lodi vznikla teplota přesahující 40 °C. Lajka tak po 7 hodinách letu v důsledku přehřátí a vysoké míry stresu umřela.
Tyto úspěchy už byly pro analytiky CIA dostatečně velké, aby v memorandu z 10. prosince 1957 CIA dospěla k závěru, že vývoj těchto raket je v Sovětském svazu vysoce prioritní a je třeba na něj adekvátně zareagovat.
Program Explorer
Reakcí Spojených států na úspěchy Sovětského svazu byl program Explorer. Ten přinesl první úspěchy na poli raketové techniky dne 31. ledna 1958, kdy se podařilo vypustit čtyřstupňovou nosnou raketu Juno s družicí Explorer 1. Družice se skládala ze tří vědeckých přístrojů – teplotní čidlo, mikrofonní systém pro záchyt mikrometeoritů a Gaigerův-Müllerův počítač pro detekci částic. Explorer 1 dále obsahoval rádiový vysílač, díky němuž byla naměřená data předávána na Zemi.
Družice Explorer 1 dosáhla oběžné dráhy Země a stala se v té době s výškou 2 520 km nejvzdálenějším vypuštěným předmětem. Po uskutečnění přibližně 56 tisíc obletů a objevení tzv. Van Allenových pásů družice dne 31. března 1970 zanikla v zemské atmosféře. Tvůrci této rakety, tedy W. H. Pickering, J. A. Van Allen a Werner von Braun, byli následně veřejnými sdělovacími prostředky uvítáni jako hrdinové, kteří dávají naději v souboji se Sovětským svazem.
Program Pioneer
Po úspěchu družice Explorer 1 byl americké veřejnosti představen program Pioneer, který si kladl za cíl zkoumání Měsíce. Bohužel tento program zaznamenal více neúspěchů než úspěchů, když z celkem 9 sond mířících k Měsíci splnila svůj úkol pouze jedna. Více o programu Pioneer zde.
První člověk ve vesmíru
Dne 12. dubna roku 1961 zachytil NORAD na Aleutských ostrovech dialog, vedený v ruském jazyce, mezi kosmickým tělesem a pozemními stanicemi. Tento dialog potvrdil sovětský úspěch v podobě vyslání prvního člověka do vesmíru. Kosmonautem v kosmické lodi Vostok 1 byl Jurij Alexejevič Gagarin. Zajímavostí toho letu je, že J. F. Kennedy věděl už 23 minut po startu rakety o sovětském úspěchu, zatímco sovětský rozhlas informoval veřejnost až 50 minut po startu.
N. S. Chruščov tento význačný krok využil k propagaci funkčního socialistického režimu, propagovaného Sovětským svazem, naproti ztrouchnivělosti kapitalistického režimu představující Spojené státy. Studená válka se tak naplno přesunula do kosmického prostoru, kde spolu soupeřily dvě myšlenky – myšlenka komunistické diktatury řízená Moskvou a myšlenka demokratických zemí vyznávající kapitalismus.
Ve Spojených státech si vrcholní představitelé začali pokládat otázku, jak tento úspěch Sovětského svazu překonat. Jednou z možností bylo vytvoření orbitální stanice okolo Země. Dále se uvažovalo o obletu Měsíce kosmickou lodí s lidskou posádkou. Všechny tyto návrhy by však nedokázaly zasadit Sovětskému svazu dostatečně odpovídající úder. Jedinou možností bylo přistání astronautů na Měsíci. Tento program byl často srovnáván s programem Manhattan, který stál přes dvě miliardy dolarů. Odhad ceny tohoto programu byl 40 miliard dolarů a to vše bez záruky, že Spojené státy vstoupí jako první na Měsíc.
Program však dostává maximální prioritu po neúspěšném vylodění kubánských exulantů podporovaných CIA v zátoce Sviní na Kubě mezi 17. a 19. dubnem roku 1961, kdy se z Kuby stává diktatura sovětského typu, řízená Fidelem Castrem s podporou Moskvy.
Výzva J. F. Kennedyho
Dne 25. května 1961 byl pronesen jeden z nejproslulejších a zřejmě nejdůležitějších projevů v historii astronautiky. Znamenal počátek zvratu v dobývání Měsíce. Řečnického pultu v americkém Kongresu se tehdy ujal 35. americký prezident J. F. Kennedy, který prohlásil:
„Věřím, že tento národ si může vytyčit za cíl přistání člověka na Měsíci a jeho bezpečný návrat na Zemi do konce tohoto desetiletí. Ve skutečnosti to nebude jediný člověk, který poletí na Měsíc, bude to celý národ. Prosím Kongres a celou zemi, aby daly souhlas k této cestě, k cestě, která bude trvat celá léta a která bude velmi nákladná. Kdybychom chtěli dojít jenom na půl cesty anebo omezit své požadavky tváří v tvář obtížím, bylo by lépe se na ni vůbec nevydávat. Kennedy, 1961“
Dle průzkumů veřejného mínění s tímto programem nesouhlasilo 58 % dotázaných amerických občanů, nicméně stanovisko Bílého domu a Kongresu bylo neměnné.
Největší problém Spojených států tkvěl ve výkonnosti raket. Rusové používali raketu R‑7 Semjorka, která dokázala na oběžnou dráhu Země vynést náklad o hmotnosti až 6 tun. Naproti tomu Američané užívali raketu Atlas Agena, která byla schopna vynést pouhých 2,6 tun užitného zatížení. Tato raketa byla užívaná například v programu Pioneer nebo Ranger. Co se týče výkonnosti raket, měl Sovětský svaz navrch.
Sovětská dominance pramenila zejména ze silnějších raket, které byly vyvíjeny již od konce 2. světové války. Předpokládalo se, že tyto rakety ponesou jednoho dne jaderné hlavice a budou hrát zásadní roli v možné třetí světové válce. Nevýhodou sovětských jaderných hlavic, a posléze kosmických lodí, byla jejich hmotnost, která musela být kompenzovaná silou rakety. Na druhé straně americké rakety neměly takovou výkonnost, naproti tomu jejich jaderné hlavice prošly miniaturizací a měly tak menší hmotnost. K vypuštění bylo zapotřebí méně výkonných raket, než měl Sovětský svaz. Miniaturizace se ale netýkala pouze jaderných zbraní, nýbrž i kosmických lodí, družic a sond.
Američané kromě miniaturizace měli ještě jeden schovaný trumf v podobě kabin Mercury, které bylo možné řídit, zatímco sovětské kosmické lodi Vostok byly plně automatizované a kosmonaut se v ní pouze vezl.
Neznámý muž na sovětské straně - K. Sergej
Dne 14. října 1961 byl otisknut v ústředním komunistickém deníku Pravda článek od K. Sergeje:
„Ovládnutí kosmického prostoru okolo Země představuje spolehlivou základnu pro další rozvoj dalekých kosmických letů. Nejdříve to budou lety automatických stanic k Měsíci s přistáním na jeho povrchu. Potom oblet Měsíce člověkem a jeho vysazení na povrchu. Až bude na Měsíci vytvořena stálá vědecká stanice a později i průmyslová základna, bude možno využít nedotčené a ještě neznámé zásoby našeho nejbližšího nebeského tělesa pro vědu a národní hospodářství…“
CIA brzy vypátrala, kdo se skrývá pod pseudonymem K. Sergej. Jednalo se o vedoucího sovětského raketového a kosmického výzkumu, Sergeje Pavloviče Koroljova. Další článek byl otisknut v deníku Pravda 31. prosince 1961, kde K. Sergejev potvrzuje, že Měsíc je prvořadým cílem. Těmito články tedy oficiálně mohl začít souboj o Měsíc.
Strategický význam družic
V dobývání vesmíru nešlo pouze o prestiž, ale také o využití vojenského potenciálu družic, které je mnohem složitější objevit než špionážní letouny. Špionáž byla prováděna jak Sovětským svazem, tak Spojenými státy, ale nevýhodou letecké špionáže bylo možné sestřelení špionážních letadel a následné zajetí pilotů, což se v praxi také dělo. Američané využívali především letouny Lockheed U-2, později RB-45 a Lockheed SR-71 Blackbird. Pokud bychom chtěli najít nějaká Sovětská špionážní letadla, nastal by problém, jelikož Sovětský svaz byl vždy velice uzavřený vzhledem ke svým technologiím, zvláště vojenského charakteru.
