Kamenné planety > Země > Magnetosféra

Magnetosféra

Magnetosférou rozumíme prostor, kde se projevuje magnetické pole v okolí Země nebo v okolí jiného vesmírného objektu. To, že existuje magnetické pole kolem Země, je pravděpodobně zapříčiněno tekutým železo-niklovým jádrem, které rotuje rychleji než zemská kůra. Země je vlastně obrovský dipólový magnet a i jako běžný magnet má tedy i naše Země severní a jižní magnetický pól, který se během geologického vývoje posouvá. V současnosti je jižní magnetický pól v blízkosti severní zeměpisného pólu a naopak.

Změny magnetismu
Cestování jižního magnetického pólu na severní polokouli. Čísla znamenají tisíce let před současností, nula označuje současnou polohu.
Zdroj: http://gsc.nrcan.gc.ca
Pohyb jižního pólu
Pohyb jižního magnetického pólu v posledních 100 letech.
Zdroj: http://www.aldebaran.cz

Magnetosféra je neustále vystavena tlaku způsobeného slunečním větrem, který se převážně skládá z kladně nabitých protonů a záporně nabitých elektronů, které jsou odvrhovány ze Slunce a pohybují se rychlostí přibližně . Díky tlaku, který je vyvíjen na magnetosféru, dochází k částečné deformaci této vrstvy a sice tak, že na přivrácené straně (den, na obrázku vlevo) je stlačena a siločáry magnetického pole jsou uzavřené křivky, zatímco na odvrácené straně (noční strana, na obrázku vpravo) se vytváří dlouhý ohon magnetosféry, který zasahuje hluboko do meziplanetárního prostoru (až 600 000 km).

Struktura magnetosféry
Struktura magnetosféry
Zdroj: http://www.aldebaran.cz

Vnější ostrá hranice magnetosféry se nazývá magnetopauza, vnitřní hranici tvoří ionosféra, nicméně tvar magnetopauzy se neustále mění, protože intenzita slunečního větru není konstantní. Při silných magnetických bouřích se magnetosféra z obvyklých 60 000 km na přivrácené straně může stlačit až na polovinu.

Ne vždycky dokáže magnetické pole Země zabránit vniknutí částic slunečního větru do zemské atmosféry. Sluneční vítr obtéká Zemi a v oblastech pólů se mohou částice dostat do oblasti ionosféry a dochází k rekombinaci iontů, jež byly ionizovány slunečním zářením. Uvolněná energie ve formě světla je ze zemského povrchu pozorována jako nádherná podívaná – polární záře.

Polární záře
Polární záře
Zdroj: http://www.ottawa.rasc.ca

V severnějších zeměpisných šířkách není polární záře ničím neobvyklým. V našich zeměpisných šířkách ji můžeme pozorovat spíše náhodně a jen při silných slunečních erupcích. Obecně platí, že možnost spatřit polární záři se směrem k rovníku snižuje. Polární záři lze také předpovídat. Poté, co dojde na Slunci k nápadně silné erupci, lze předpokládat, že se polární záře na obloze objeví do 24 až 36 hodin. Za tuto dobu částice slunečního větru dosáhnou Země a ovlivní geomagnetické pole. Čím silnější jsou tyto erupce, tím více se posouvá hranice viditelnosti polární záře směrem k rovníku. Díky sondám Galileo a Cassini se dnes zkoumá nejenom magnetosféra Země, ale i magnetosféry Saturnu nebo Jupiteru.

Polární záře v atmoséře Saturnu
Polární záře na Saturnu
Zdroj: http://www.aldebaran.cz
Stránka byla naposledy editována 15. ledna 2010 v 19:41.
Stránka byla od 15. 1. 2010 zobrazena 17308krát.

Vytištěno ze stránky projektu Planety (astronomia.zcu.cz/planety/zeme/1944-magnetosfera)
Nahrávám...