Josef František Smetana
Josef František Smetana se narodil 24. března 1801 ve Svinišťanech u České Skalice. Podle rady svého strýce začal chodit do školy v Hradci Královém. V roce 1819 začal studovat filozofii v Praze. Během čtyř let vstoupil do kláštera, kde byl 14. srpna 1826 vysvěcen na kněze.
Působil na plzeňském gymnáziu jako profesor fyziky od roku 1831. Jeho myšlenky vedly až k revolučním myšlenkám. Byl nástupcem J. V. Sedláčka. Smetana svými myšlenkami i činy ovlivňoval nejen své žáky, ale i svého bratrance B. Smetanu. Mezi plzeňskými profesory byl považován za nejvýraznější osobnost své doby, za významného buditele.
„…působení těchto profesorů nespočívalo jen v obětavém a nezištném vyučování studentů a ostatních obyvatel města, ale též v důsledném a rozvětveném uvědomování širokých vrstev. Byla to mnohotvárná činnost lidovýchovná a v rozhodných okamžicích revolučního výbuchu také uvědomělý politický boj na straně pokroku za cenu perzekuce a pronásledování.“
Vytvořil v Plzni českou knihovnu, která sloužila nejen studentům, ale i veřejnosti. Rád vzdělával i širokou veřejnost. Podával jim nové informace z řad vědy během nedělních odpoledních. V roce 1834 vydává první samostatné dílo jako učebnici dějepisu „Obraz starého světa“. O tři roky později vychází nový spis „Základové hvězdosloví čili astronomie“. Tato kniha byla určena spíše mládeži.
„Jak uměle, jak neskončeně moudře sestaven jest z koulí světlových veliký dům Páně, okazuje nám patrně, vodič nás od jednoho světa k druhému, měříc vzdálenost a velikost, běh a dráhy rychlost i váhu těl nebeských, a objevující zákony, dle kterých se spravovati musejí, jakož i mocnost tu, která jim znik i počátek tento uložila …“
Mezi jeho záliby patřilo i poznávání krás Česka. Snažil se nalézt hranice mezi Čechy a Němci. Vrátit poněmčeným názvům měst jejich původní názvy či hledat památky Česka v oblastech poněmčilých. O to vše se pokoušel od roku 1842.
V následujících letech se začala prosazovat němčina i do českých škol. Smetana byl ovšem velkým odpůrcem němčiny a snažil se udržet češtinu na plzeňské škole.
V roce 1846 vydává 2. díl svého dějepisu, který mu byl již v roce 1834 zamítnut k vydání. O dva roky později se stal politikem, což mu nepřineslo nic dobrého. Za své názory, které byly velmi upřímné, byl pronásledován a označen buřičem. Jeho přátelé a příznivci se mu z důvodu strachu z pronásledování, začali vyhýbat. I v následujících letech mu štěstí nepřálo. Oslepl a později, po absolvování úspěšné oční operace, přišel o oko. Velice si vážil B. Němcové, pročítal si některé její knihy, proto ho velice ranilo, když si nemohl číst sám. Nechával si předčítat od studentů či známých. V této době, když nemohl provádět svoji oblíbenou badatelskou činnost, skládal básně. Byly vydány pod názvem „Život a dílo J. F. Smetany“. Jsou zde obsaženy jen některého básně z jeho tvorby, ve kterých často promítá současnou situace své doby, či lidi ve svém okolí, vědu a v neposlední řadě i sám sebe.
Na ukázku jedna z jeho básní „Geologické početí“:
křemínkovou částicí,
a ležel jsem bez života
dlouho v látky směsici.
Pán pak dechnul do směsice,
bezživotí není více,
ve vše hmoty zrníčka
vnikla bystrá dušička.
V samotě mi smutno bylo,
přitáhl jsem si družičku,
k té se jiných připojilo,
tvořili jsme kuličku,
ta vzrůstala neustále,
až se stala velikou
slunokoulí ohnivou.
Vnější části kolotáním
od slunce se trhaly
a co mlhovité kulky
kolem něho lítaly.
V třetí také já jsem byl
s tou dušičkou věčně živou,
lásky moci přitažlivou
jsem co částka mlhy žil,
až se pára zponenáhla
stydnou v kapalinu stáhla
a vystydlým povrchem
pevnou utvořila zem.
V té jsem vězel s druhy svými,
horninami žulovými
tisíce let co vězeň,
šestihranný prohledeň.
Jedenkrát se čas přiblížil
mého vysvobození,
když horníci vypátrali
křišťálové sklepení,
nade mnou se slitovali,
pouta moje rozlámali,
vyndali mne z báně ven,
tak jsem uzřel bílý den.
Tílko mě se zatřpytilo,
zaplesalo srdéčko,
když ponejprv osvítilo
zlatinké mne slunéčko;
radost ale byla krátká,
horníci mne rozbili
a jako štěrk nepotřebný
na haldu mne hodili.
Mráz a déšť mne tady trápil,
drobil jsem se, lesk jsem ztratil,
změněn v kyprou skalici,
rozpadl se v ornici.
Z ornice vyrostla tráva,
trávu snědla naše kráva,
krávu snědl otec můj,
a jím zplozen sluha tvůj.
V roce 1856 se konalo smutné setkání s Tylem, který byl již také nemocný, což zapříčinilo jejich poslední setkání.
„Ach, vy nevíte, příteli, jak jsem nešťasten, že vás nemohu spatřiti! – A já zase, že se ani hnouti nemohu, jakobych měl olovo v žilách – a žádný smysl, nevím ani, co se děje“
Postaral se i o jeho pohřeb. O dva roky později těžce onemocněl i Smetana, dostal zápal plic. I když se uzdravil, roku 1861 opět onemocněl a 18. února 1861 umírá.
Dodnes je považován za jednoho z největších myslitelů a učitelů své doby v Plzni.
Na jeho počet byla odhalena roku 1874 jeho socha před Studijní a vědeckou knihovnou Plzeňského kraje, kde byl původně Filozofický ústav. Park, kde socha stojí, nese Smetanovo jméno – Smetanovo sady. I v jeho rodných Svinišťanech byl odhalen pomník v roce 1883.
Pohřben byl na Mikulášském hřbitově, kde byly v té době pohřbívány významné osobnosti Plzně. Bohužel z jeho náhrobku už zbyl jen spodní podstavec – kříž byl uražen.
Náhrobek na Mikulášském hřbitově se podařilo obnovit v roce 2017, slavnostní odhalení proběhlo v rámci konference o životě a díle Josefa Františka Smetany.