• Seznam jmen
• Seznam souhvězdí
• Antické hvězdářství
• Starověké Plejády
• Mezoamerické Plejády
• Označení hvězd
• Srovnání jmen
• Reference
• Původ jmen
• Slunce
• Merkur
• Venuše
• Země
• Mars
• Jupiter
• Saturn
• Uran
• Neptun
• Pluto
• Planetky
• Komety

„S příchodem Síria pěstitel palem vidí, jaká bude úroda.“

Staří Arabové znali Síria (α CMa) jako ši^crá, zřejmě se jedá o původní arabský termín, mohl být ale také odvozen, a to z řeckého názvu hvězdy, Seirios.

Jako ši^craján označovali Arabové dvě hvězdy — Síria (α CMa) a Prokyona (α CMi). Síriu se také říkalo Sírius jižní nebo Sírius „průchodu“, myšleno Mléčnou dráhou. Prokyonu pak Sírius severní nebo Sírius „s očima zakalenýma od pláče“ (ghumajsá´, odtud variantní jméno pro Prokyon Elgomeisa nebo Gomeisa pro β CMi).

Podle náboženské tradice byl Sírius jednou z hvězd uctívaných některými kmeny v předislámských dobách. Na to naráží i svaté písmo muslimů Korán, kde je například v 53. súře s názvem Hvězda připomínáno, že je to jedině Alláh, který vládne jako stvořitel veškerenstvu, tedy i  kosmu a nebeským tělesům a zdaleka je převyšuje — „... On je ten, kdo Siria pánem je...“ (K 53, 50).

Jak říkají hvězdopravci: „Každá hvězda má tři podoby.“

Staří Íránci nazývali Síria Tištar. Středoperská sbírka Bundahišn popisuje, jak v dávných dobách Ahriman, nepřítel dobrotivého Óhrmazda, sváděl boj s vodstvem. To je reprezentováno Tištarem, Sírius byl totiž u Íránců považován za původce deště. Obrovské kapky, které Tištar v souboji seslal, zvysoka zaplavily zemský povrch. Vítr pak vodu svedl k okrajům země, čímž vznikla moře, poté jezera a také řeky. Tištar se v příběhu zjevuje v trojí podobě: muže, oře a býka.

Pozorování Síria bylo důležité pro zemědělský život starověkého Egypta, jeho heliakický východ předznamenával vzestup hladiny Nilu a určoval počátek nového roku. V dobách helénismu se tu rozvinul žánr astrologické a astrometeorologické literatury popisující předpovědi a proroctví související právě s poutí Síria po hvězdné obloze. Podobné texty později inspirovaly některé islámské astronomy a vznikaly takto tematicky zaměřené rukopisy připisované většinou různým pseudoautorům, například Hermovi nebo Ptolemaiovi, ale také slavným středověkým astronomům, jako byl Ibn Júnus.