• Souhvězdí
• Antická souhvězdí
• Simulace souhvězdí
• Vlastní pohyb
• Odkazy

V našem pojednání vzhlédneme ke starověké a moderní noční obloze a zaměříme se na to, jak vznikala souhvězdí. Zohledníme přitom náš (západo-)evropský přístup k poznání a vědeckému bádání. Budeme se tedy dotýkat starých civilizací Egypta, Mezopotámie, antického světa Řecka a helénismu, až přejdeme k moderní době 17. a 18. století, které završí nomenklatura Mezinárodní astronomické unie z počátku 20. století.

Johann Hevelius (1611–1687), gdaňský astronom

Především poznamenejme, že souhvězdí jsou zcela náhodná skupenství hvězd, které spolu fyzikálně nejsou spjaty. Jedná se o pojmenování různých částí noční oblohy z důvodu snazší orientace a z počátku hlavně ustanovení kalendáře. Souhvězdí jsou tedy čistě intelektuální abstraktní produkty, které se více či méně opírají o nábožensko-filosofický obraz daného aktuálního světa. Svůj původ mají v mezopotámských, egyptských a antických bájích (starověká souhvězdí). V novověku máme tři zdroje jmen: významného gdaňského astronoma Johanna Hevelia, francouzského abbého Nicolase Louise de Lacaillee, mapujícího jižní oblohu z Jižní Afriky a (vesměs portugalské) mořeplavce.

Souhvězdí Býk

Mezi nejstarší pojmenovaná souhvězdí bezesporu patří souhvězdí zvěrokruhu. Máme o něm doklady již ze starého Egypta a Mezopotámie. Nejdůležitějším souhvězdím zvěrokruhu je přitom pro staré národy souhvězdí Býka. Pokud se v čase přesuneme do této doby, pak vlivem precese je Býk prvním jarním souhvězdím. Důležitost Býka je tedy snadno vysvětlitelná. Pro staré civilizace (ale můžeme najít stopy až do pozdní antiky) se počátek roku shodoval se začátkem jara. Takže spatření Býka, přesněji jeho nejdříve viditelné části, Plejád, na ranní obloze znamená příchod nového roku a s ním začátek nového, věčně se opakujícího cyklu. (Z Egypta máme doloženo, že první uzření Plejád na východě znamená začátek blahodárných záplav Nilu a s ním i předzvěst nové úrody.)

Souhvězdí Orion

Starý svět kromě zvěrokruhu takto shromáždil ještě dalších 36 souhvězdí, která dnes nesou jména bohů antického bájesloví. Všech 48 souhvězdí této doby najdeme v Hipparchově katalogu a z něj vycházejících spisů Aráta ze Solů (Fainomena, tj. Jevy na nebi) či Klaudia Ptolemaia (především Megalé syntaxis, tj. Velká skladba, známá spíše jako Almagest).

Nejvíce pozornosti si zaslouží přeměny nejvyššího boha Dia (Labuť, Orel, Býk). Na obloze nechybí ani příběh Perseův (Perseus s Medúsou v ruce, Andromeda, Cepheus, Cassiopeia, Velryba, Pegas) či bájného lovce Órióna (Orion, Štír, Plejády, Malý a Velký Pes, Zajíc). Najdeme zde Héraklea (Herkules) a obrazy některých z jeho dvanácti prací (Hydra, Rak, Lev, Drak).

Cirkumpolární souhvězdí Malého a Velkého medvěda mají svůj vlastní příběh spojení s Honícími psy a Vozkou (který je co do současné identifikace s pozdějším Pastýřem problematický). Blíženci jsou řečtí hrdinové Dioskurové Kastor a Polydeukés, kteří se zúčastnili výpravy Argonautů (ta je vyobrazena především lodí Argó, kterou nám Mezinárodní astronomická unie na počátku 20. století rozdělila na čtyři souhvězdí jižní oblohy — Kompas, Plachy, Lodní kýl a Lodní záď).

Na noční obloze najdeme i drobnější příběhy, spojené například s Vlasy Bereniky, Severní korunou, Havranem a Pohárem, Šípem, Lyrou, Delfínem, Vlkem, Eridanem, Oltářem. Z jižní oblohy znal starověk ještě egyptská souhvězdí ptáků Fénixe a Jeřába, Jižní rybu a Jižní korunu.

Starověká severní noční obloha	Starověká jižní noční obloha

Některá z těchto 48 souhvězdí vyčlenila z řeckého úzu až helénistická kultura, takže ze Štíra se „odlouply“ Váhy, Beran, Ryby, Panna a Střelec „našly„ svůj mýtus a s ním spojený božský původ. Podobně Kozoroh a Vodnář, stejně jako Hadonoš s Hadem jsou ve starověku několikrát přejmenovávaná souhvězdí. K souhvězdí Kozoroha se bezprostředně váže i příběh souhvězdí Kentaura.

Zvláštní pozornost antického světa si zaslouží Jižní kříž a Trojúhelník. Jižní kříž byl původně součástí souhvězdí Kentaura, pro svůj navigační význam však již v této době našlo nejmenší souhvězdí noční oblohy své nepostradatelné místo. Trojúhelník původně značil velké řecké písmeno Delta podle delty Nilu.

Starověká souhvězdí se udržela díky arabské tradici a ve středověku (v období scholastiky) jsou stejně jako jiná antická díla znovuobjevována. Rok 1603 je pro astronomii zlomový. Německý právník Johanes Bayer vydává první velký hvězdný atlas Uranometrii, ve které uvádí všechna starověká souhvězdí. Přibývají zde i souhvězdí nová. Malý vodní had a Jižní trojúhelníky jako protějšky velké Hydry a Trojúhelníku. Pro označení hvězd v souhvězdí jako první užívá malých písmen řecké alfabéty. Tento způsob označení hvězd podle klesající jasnosti se jako základní užívá dodnes, protože v řecké kultuře měla písmena zároveň funkci číslic.

Prakticky až do baroka zůstávají souhvězdí v nezměněné podobě. V období baroka se vše na obloze přizpůsobuje novým názorům a všechna stará souhvězdí se mění načas na biblické postavy a přibývají souhvězdí nová. Nicméně brzy se vše vrací k původní tradici. Roku 1690 vydává gdaňský astronom a starosta Johann Hevelius svou Uranographii, ve které doplňuje „prázdná místa“ na severní obloze. Mezi jeho souhvězdí patří Rys, Žirafa, Lištička, Malý lev, Ještěrka, Štít (Sobieského), Sextant a Zední kvadrant (dnes Pastýř).

Souhvězdí Štít

V této době portugalští mořeplavci objevují nové kontinenty a na svých výpravách po jižní polokouli se potřebují orientovat na jižní obloze. Zavádějí si proto nová souhvězdí, z nichž jsme dodnes převzali souhvězdí Rajka, Chameleon, Mečoun, Indián, Moucha, Tukan a Létající ryba.

V letech 1750–1754 na mysu Dobré naděje francouzský astronom Nicolas Louis de Lacaille (abbé Lacaille) proměřoval a katalogizoval 10 000 hvězd jižní oblohy. K tomu potřeboval pojmenovat nová souhvězdí, čímž se zasloužil o umístění astronomických a vědeckých přístrojů na jižní oblohu: Vývěva, Rydlo, Kružítko, Pec, Hodiny, Drobnohled (Mikroskop), Pravítko, Oktant, Malíř, Síť, Sochař, Dalekohled, Tabulová hora a Kompas. Se zavedením Kompasu (původně Stožáru Lodi Argó (Malus)) rozdělil velké souhvězdí Loď Argó. Mezinárodní astronomická unie na počátku 20. století jeho návrh přijala.

Souhvězdí Jednorožec

Zbývají nám souhvězdí, jejichž původ je jednoznačně novověký, i když si občas k nim domýšlíme báje uměle (ex post), abychom zdůraznili jejich (helénisticky božský) význam. Jednorožec je novověké souhvězdí pojmenované podle antické báje z úcty ke starým civilizacím. Holubice je svým příběhem přimknuta k lodi Argó. Stejně je na tom i Páv — má domyšlený příběh z antické kultury.