Zdroje záření hvězd
Prvním vysvětlením pro záření hvězd bylo hoření. Tuto myšlenku však vyvrátil John Herschel, uvědomil si, že není znám způsob hoření, jenž by na dlouho pokryl zářivý výkon hvězdy. Herman von Helmholtz vypočítal, že naše Slunce by hořením spálilo veškerou hmotu za 3021 let). Další teorií vysvětlující záření hvězd byla gravitace, ale Helmholtz a Kelvin v předminulém století dokázali, že tato energie je nedostačující. Přichází teorie akrece – padání mezihvězdné látky na hvězdný povrch, jejím zastáncem byl Robert Mayer. Bohužel ani ta není úspěšná. Padající částečky by musely být značně hmotné, aby je neodpudilo tlakové záření hvězdy, tedy částice, kterých je v mezihvězdném prostoru nejvíc (plynové částice a prach) by se na vzniku záření nepodílely. Dalším možným zdrojem záření mohla být anihilace hmoty, ale hvězda složená z hmoty a antihmoty by vyzářila veškerou energii na ráz při mohutném výbuchu.
Na správnou cestu se vědci dostali, díky objevu radiace a Einsteinovu vztahu , až ve dvacátých letech minulého století, kdy předpokládali v nitru hvězdy jaderné reakce. Na konci třicátých let minulého století bylo teoreticky určeno o jaké jaderné reakce může jít.
Současné fyzikální poznatky nás vedou k vysvětlení záření hvězd pomocí slučování jader, tj. termonukleární fúze. Hvězda je obrovský termonukleární reaktor, který si sám reguluje svůj chod.
Termonukleární fúze
Termonukleární fúze je chemicko – fyzikální proces, který probíhá za vysokých teplot (od 107 K) a velkých tlaků v nitru hvězdy. Fúzí (sloučením) lehčích prvků, vznikají prvky těžší. Tyto reakce bývají (až na výjimky) exoenergické a exotermické.
Ve hvězdách mohou probíhat tyto reakce:
1. | Proton – protonový cyklus PPI |
2. | Proton – protonový cyklus PPII |
3. | CNO cyklus |
4. | 3 α proces |
5. | Hoření těžkých prvků |
6. | s – proces |
7. | p – proces |
8. | α – proces |
9. | e – proces |
10. | r – proces |
11. | x – proces |