• Následné zpracování
• Opravné snímky
• Skládání snímků
• Tvorba mozaiky
• Zmenšování snímků

Sady předzpracovaných snímků, zbavených velké části neduhů pomocí opravných snímků, je možné slučovat do jednoho výsledného snímku pomocí operací zprůměrování a sečtení.

Metoda zprůměrování dvou snímků vytváří každý pixel výsledného snímku jako aritmetický průměr hodnot pixelů slučovaných snímků.

(1)

Kde a jsou vždy hodnoty pixelů (u barevného formátu se tak děje třikrát, pro každý kanál zvlášť). Výhodou této metody je fakt, že výsledná hodnota pixelu může být maximálně shodná s hodnotami průměrovaných pixelů. Nemůže tak dojít k tzv. přetečení, kdy výsledné hodnoty pixelů překročí maximální úroveň daného obrazového režimu a vznikne jednolitá plocha zcela saturovaných pixelů, jejichž informace se tím zcela smazává. Tomuto jevu se ve fotografické hantýrce říká „přepal“.

Druhou metodou je sečtení snímků, při níž je výsledný pixel tvořen přímo součtem pixelů dílčích snímků.

(2)

Při této matematické operaci již může dojít k výrazným změnám výsledného snímku, ale pouze v případě, že je sčítáno větší množství fotografií. Tím, že číselné hodnoty pixelů sčítáním neustále rostou může dojít k tomu, že při větším množství sčítaných snímků překročí hodnoty pixelů maximální hodnotu dovolenou formátem obrazu. Nejjasnější partie obrazu tím začnou přetékat a v místě přetečení dojde ke ztrátě obrazové informace. Menší množství snímků je obvykle možné sečíst bez problémů, protože například RAW formát digitálního fotoaparátu Canon EOS 350D má obrazovou hloubku 12 bitů na pixel a běžné formáty obrazu dovolují obrazovou hloubku až 16 bitů na pixel.

Zprůměrňování či sečtení snímků snižuje hodnotu náhodného šumu. Ve výsledném snímku je „nadržováno“ informacím, které se opakují na všech, nebo na většině dílčích snímků, zatímco náhodné fluktuace, zobrazené jen sporadicky, jsou potlačeny. Díky tomu lze do určité míry „vytáhnout“ slabé partie vesmírných objektů „utopených“ v šumu. Účinnost této metody s množstvím průměrování klesá, jelikož dílčí příspěvek jednoho snímku s narůstajícím počtem snímků klesá. S ohledem na rozumné množství snímků, které lze běžně nasnímat, se maximum snímků, které má cenu fotografovat, pohybuje v okolí 16 snímků. Pokud to délka expozice dovoluje, může být snímků nasnímáno i více s tím, že před zpracováním je možné provést selekci nejlepších snímků. Na některých snímcích se může projevit rozmáznutí způsobené nedokonalou pointací nebo může být snímek poškozen například stopou přelétávajícího letadla, družice apod.