Snímky planety Venuše

Fotografie z 31. prosince 1997 ukazuje mladý srpek Měsíce a srpek Venuše na časně večerní obloze nedaleko města Bursa v Turecku.

Srpek Venuše, na kterém jsou vidět proužky oblaků táhnoucích se od východu k západu a světlé polární čepičky. Vítr na Venuši vane od východu k západu rychlostí kolem 370 km v hodině. Modrý odstín Venuše je efektem vykreslovací techniky za použití fialového filtru. Díky němu jsou patrné jednotlivé vrstvy oblak. Oblaka kyseliny sírové, pohybující se ve svrchní části atmosféry, jsou lépe patrná v ultrafialovém spektru.

Tento snímek byl pořízen Hubblovým teleskopem v ultrafialovém spektru. Byl pořízen 24. ledna 1995, když byla Venuše vzdálena od Země 113,6 miliónu kilometrů. Ultrafialové spektrum umožňuje lépe odlišit jednotlivá mračna. V části, vypadající jako vodorovné písmeno "Y", jsou charakteristická rovníková mračna. Polární oblasti jsou světlejší, což naznačuje, že nad hlavními mraky je opar malých částeček. Tmavé oblasti označují místa, kde je ve vyšších vrstvách zvýšená koncentrace oxidu siřičitého. Mračna se posunují po Venuši od východu k západu, což je dáno větry, které na Venuši převažují. Mračna oběhnou Venuši přibližně za 4 dny.

Tento snímek vznikl složením tří obrázků pořízených sondou Mariner 10, a to 5. února 1974. Ukazuje husté mraky, které brání optickému pozorování povrchu Venuše.

Snímek Venuše pořízený sondou Galileo 10. února 1990. Vidět je pouze svrchní část atmosféry.

Nízká mračna na večerní straně Venuše, jak jsou vidět v blízkém infračerveném záření. Snímek byl pořízen spektrometrem na kosmické sondě Galileo, která se dostala k Venuši 10. února 1990. Pořízen byl ve vlnové délce 2,3 mikrometru (vlnová délka 3krát delší, než jakou je schopno zpracovat lidské oko.) Na obrázku jsou vidět oblaka a turbulence 50 kilometrů nad povrchem, tedy o 10 kilometrů níže, než jsou okem viditelné mraky. Zbarvení je reprezentováno takto: bíle a červeně zbarvené jsou oblasti s tenkou vrstvou mraků, černě a modře jsou zbarveny oblasti s tlustou vrstvou mraků.

Vyšší rozlišení:
3 MB-Tiff

Snímek atmosféry, pořízený kosmickou sondou Mariner 10.

V horních vrstvách Venuše vanou větry vysokou rychlostí (kolem 350 km v hodině). U povrchu už rychlost větru není tak výrazná a blíží se několika desítkám km/h.

Venus Express zjistila přítomnost molekuly hydroxylu (OH) v atmosféře Venuše. Tento objev poskytuje nové možnosti zkoumání horních vrstev atmosféry a klima planety. Molekuly hydroxylu byly zjištěny na noční polokouli Venuše.

Rozdíl skleníkového efektu na Zemi a na Venuši.

Blesky na Venuši vznikají z vysoké teploty a tlaku vzduchu s pomocí velkého množství kapiček kyseliny sírové. Tyto blesky jsou podobné bleskům na Zemi.

Jak by se jevil povrch Venuše, kdyby byla odstraněna silná vrstva oblačnosti, která ji pokrývá? S použitím techniky zobrazovacího radaru byla sonda Magellan schopna nadzvednout závoj z tváře Venuše a pořídit tento okázalý obrázek povrchu planety s vysokým rozlišením. Na této mapě, znázorněné ve falešných barvách, reprezentuje červená hory, zatímco modrá údolí. Mapa s rozlišením 3 km je složenina poskládaná ze snímků, které sonda Magellan pořídila mezi roky 1990 a 1994. Mezery byly zaplněny pozemským radioteleskopem v Arecibu. Velká žlutočervená oblast na severu je Ishtar Terra mající rysy Maxwell Montes, největšího pohoří na Venuši. Velké, výše položené oblasti jsou analogické kontinentům na Zemi. Vědce zajímá průzkum geologie Venuše, protože je podobná Zemi.

Vyšší rozlišení:

• nad 0° východní délky 39MB - Tiff
• nad 90° východní délky 39MB - Tiff

Snímek je složen z radarových snímků, získaných sondou Magellan. Obrázek uprostřed pohlíží na Venuši z osy severního pólu. Ostatní obrázky jsou pořízeny z roviny nad rovníkem. (B) - 0 stupňů zeměpisné délky, (C) - 90 stupňů východné délky, (D) - 180 stupňů a (E) 270 stupňů východní délky. Světlá oblast na snímku pólu je Maxwellova hora, nejvyšší hora Venuše. Ovda Regio je vidět na snímku (C). Alta Regio je vidět na snímku (D).

Tento globální pohled na povrch Venuše, jehož středem prochází 90. stupeň východní délky, byl získán složením snímků povrchu získaných kosmickými sondami Magelan, Veněra 15 a 16, Pioneer Venus, a z pozemské observatoře Arecibo. Barvy byly upraveny podle snímků z kosmických sond Veněra 13 a 14, které na povrchu Venuše přistály, a byly dále upraveny k zvýraznění malých objektů.
Světlá oblast poblíž středu obrázku je Ovda Regio, hornatá oblast v západní části Afrodítina pohoří. Tmavé oblasti rozptýlené po planinách jsou zbytky po velkých impaktních kráterech způsobených meteory.

Poté, co kosmická sonda Magellan v roce 1992 dokončila mapování povrchu, se zaměřila na mapování gravitačního pole Venuše. Nejsilnější gravitační pole bylo zaznamenáno v oblastech nejvyšších pohoří. Glóbus znázorňující intenzitu gravitačního pole Venuše je v rozlišení mezi 200 až 400 km a hustotou 1 až 5 bodů na km². Jak sonda prolétla nad jednotlivými oblastmi, byli vědci schopni určit rozložení gravitace, a tím poodhalit i složení Venuše. Intenzita gravitačního pole je vyjádřena barevnými odstíny. Modře nižší hodnoty, červeně vyšší. Jasně se ukazuje závislost gravitace na topografii. Na glóbu je vidět Ištařina země a Maxwellovo pohoří. Další oblastí s vyšší gravitací je Beta Regio (uprostřed vlevo). Glóbus je centrován na 30. stupeň západní délky.

Pokud byste se mohli podívat na Venuši radarovým "zrakem", mohli byste vidět tento obrázek. Tato počítačová rekonstrukce povrchu Venuše byla vytvořena na základě údajů ze sondy Magellan. Magellan obíhal Venuši a používal radar k mapování povrchu naší sousední planety od roku 1990 do roku 1994. Magellan nalezl mnoho zajímavých povrchových charakteristik, včetně velkých kruhových dómů, typicky 25 kilometrů v průměru, jež jsou zde zobrazeny. Uvažuje se, že dómy vytvořil vulkanismus, i když podrobný mechanismus zůstává neznámý. Povrch Venuše je tak horký a nehostinný, že žádná povrchová sonda nevydržela více než jen několik minut.

Na této trojrozměrné simulaci je vidět část Ištařiny země s Maxwelovým pohořím, nejvyšším místem na planetě. Jedná se o důležité místo, které geofyzikům spolu se znalostí gravitačního pole Venuše pomáhá určit vnitřní složení planety. Ištařina země je nejvyšší pevninský masív na Venuši. Rozprostírá se poblíž 64. stupně severní šířky a 0. stupně severní délky.

Na rozbité planině jsou vidět tři velké impaktní krátery s průměrem od 37 km do 65 km. Dobře jsou patrné útvary typické pro dopad meteoritu. Na radarovém snímku vidíme světlé horniny vyvržené okolo místa dopadu, terasovitá pole uvnitř valu a centrální vrchol. Střed kráteru je tmavý, protože je rovný, je vyplněn ztuhlou lávou. Vypliny v jihovýchodním rohu mají pravděpodobně svůj původ také ve vulkanické činnosti. Jejich velikost je od 1 do 12 kilometrů. Některé mají centrální prohlubeň, typickou pro vulkány.

Tento název dostali od Sovětů, když jim tyto, pro Venuši tak charakteristické útvary, připomněly pavouky na síti. Jejich průměr je od 50 do 230 km a uprostřed kruhového komplexu zlomů se nachází sopka. Původ arachnoidů je stejný jako u korón, ale jsou menší velikosti. Světlé linie na radarovém snímku, rozpínající se mnoho kilometrů kolem arachnoidů, jsou pravděpodobně způsobeny zlomy, kterými se dostává magma z Venuše na povrch.

Vědci nazvali tento typ vulkánu Klíště. Jeho základna měří 66 km, má vydutý vrchol 35 km v průměru. Úbočí vulkánu je lemováno rozšiřujícími se hřebeny a údolími. Západní okraj vulkánu byl zdeformován vytékající lávou z mělkého centrálního jícnu, který se na obrázku jeví jako tmavá skvrna. Jícen je velký 5,4 km a láva z něj vytéká dlouhým kanálem směrem na západ. Černý čtverec je místo, kde radarová data chybí.

Tato oblast je skoro 100 km dlouhá. Předpokládá se, že tento útvar vznikl, když se horké magma přiblížilo k povrchu a narušilo pevnější strukturu kůry Venuše. Kosmická sonda Magellan pořídila tento snímek během prvního mapovacího cyklu v letech 1990 až 1991.

Dva snímky stejné oblasti v Afrodítině pohoří. Snímek vlevo byl pořízen v listopadu 1990, snímek vpravo v červenci 1991. Uprostřed obrázku vpravo se nachází bílá oblast, jakoby proud. Zdá se, že se světlá oblast posunula oproti dříve pořízenému snímku vlevo. Někteří vědci se domnívali, že v tomto místě došlo k "Venušetřesení" a následnému sesuvu půdy, který je na novějším snímku vidět jako světlá oblast. Později se však ukázalo, že změna v obrázcích je způsobena jinou odrazivostí radarového signálu.

Prudké větry jsou mocnou silou na Venuši, což dokazuje i tento útvar, který se nachází severovýchodně od kráteru Mead (Medovina). Při obrovitém nárazu, který tento kráter vytvořil, byla hmota vyvržena až 500 km daleko od dopadu. Radar zaznamenal na povrchu světlá místa, která jsou s největší pravděpodobností zbytky oné vyvržené hmoty, jež byla hnána větrem, až utvořila tyto světlé pruhy na tmavém pozadí původního povrchu.

Horu Sapas lze najít v oblasti zvané Alta Regio. Úbočí vulkánu je pokryto mnoha přes sebe se překrývajícími proudy lávy. Mnohé z nich si pro cestu k povrchu vybraly raději vlastní cestu, než aby použily některého ze dvou jícnů. Takové chování je ale pro velké vulkány poměrně běžné a známe případy i na Zemi. Kupříkladu sopky na Havaji. Barevné zbarvení obrázku je přidáno uměle, přičemž je využito informací o zbarvení povrchu, známých díky sovětským kosmickým sondám Veněra 13 a Veněra 14, které již v roce 1970 přistály na Venuši a odeslaly snímky povrchu.