Povrch

Teprve na konci 20. století se nám podařilo prohlédnout skrze hustou atmosféru Venuše, která chrání před našimi zraky skutečný povrch planety. Až vývoj v oblasti radarových teleskopů a radarových zobrazovacích systémů, umístitelných na oběžnou dráhu planety, nám umožnil vidět skrz clonu mraků a spatřit povrch. Čtyři z nejúspěšnějších misí vedoucích k odhalení povrchu Venuše byly NASA's Pioneer Venus Mission (1978), Sovětské mise Veněra 15 a 16 (1983-1984) a NASA's Magellan (Magellan radar, radar mapping mission) (1990-1994). A když tyto družice začaly mapovat planetu, dostali jsme o Venuši novou představu.

Topografie

Povrch Venuše

Povrch Venuše je geologicky "relativně" mladý. Podle nejnovějších výzkumů můžeme říci, že povrch Venuše byl kompletně přetvořen před 300 až 500 milióny lety. Proč k tomu došlo, je zatím jen otázkou k diskuzi. Topografie Venuše se sestává z obrovských plání pokrytých výtoky lávy, horami nebo pohořími deformovanými geologickou aktivitou. Nejvyšším vrcholem Venuše je Maxwellova hora a nachází se v oblasti zvané Ishtar Terra. Afrodítino pohoří (Aphrodite Terra) téměř obepíná polovinu rovníku. Obrázky pohoří vyšších než 2,5 kilometru (1,5 míle) pořízené sondou Magellan vykazují množství světlých oblastí, charakteristických pro oblasti obsahující vodu (vlhkou půdu), ale jak je známo, voda zde nemůže být, a tudíž nemůže způsobovat ony světlé plochy. Co je tedy způsobuje? Jedna z teorií říká, že by se mohlo jednat o plochy skládající se z částic kovových materiálů. Studium této teorie nás vede k tomu si myslet, že by se mohlo jednat o pyrit, známý také jako falešné zlato. Ten se v nestálé formě vykytuje v nižších nadmořských výškách a ve stálé formě by se mohl vyskytovat právě na těchto pohořích. Materiálem s takovými vlastnostmi by ale mohl být úplně jiný, neznámý kov, který by si uchovával takové vlastnosti i při nižších koncentracích.

Povrch Venuše je zjizven krátery způsobenými meteory, které na něj náhodně dopadají. Krátery menší než 2 kilometry (1,2 míle) zde téměř nenajdete. Je to způsobeno hustou atmosférou, ve které většina malých meteorů shoří. Výjimku tvoří velké meteority, které mohou proniknout atmosférou až na povrch. Ty se rozbijí až těsně před dopadem a vytvoří velké krátery.

Vulkány a vulkanické oblasti také patří k častým úkazům. Přinejmenším 85 % povrchu Venuše je pokryto vulkanickou horninou. Mohutné výtoky lávy dosahující i několika kilometrů pokrývají většinu nížin. Více než 100 000 malých sopek působí jako drobné body mezi velkými vulkány. Ty pak dokáží živit lávovou řeku, která se neostýchá vést svůj klikatý proud i tisíce kilometrů. Jeden dokonce dosahuje délky 7 000 kilometrů (4 300 mil).

Na Venuši se nacházejí obrovské krátery, které mají průměr více než 100 kilometrů (62 mil). Na Zemi jsou nejčastěji krátery, které mají v průměru jen několik kilometrů. Něco však naleznete jen na Venuši. Jsou to objekty zvané koróny a arachnoidé. Korony jsou rozsáhlé oválné útesy, které mají napříč několik tisíc kilometrů. Arachnoidé jsou objekty podobné koronám, ale mírně protáhlé. Předpokládá se, že mají příčinu v roztavené hornině, která prosakuje na povrch z prasklin v povrchu, kde pak vytváří charakteristické žilkování.

Teplota na povrchu

Povrch Venuše dosahuje teplot téměř 500 stupňů Celsia (900 °F). Hlavní příčinou této vysoké teploty je pokročilé stádium skleníkového efektu, který je způsoben hustou atmosférou uhlíku. Sluneční záření je zadržováno hustou atmosférou, která nedovoluje jeho vyzáření do kosmu. Tento efekt způsobje, že Venuše je dokonce teplejší než planeta Merkur, která je ke Slunci nejblíže.

Díky husté atmosféře je na povrchu Venuše obrovský tlak. Podle výzkumu je tento tlak 92krát větší než na Zemi.

Stránka byla naposledy editována 6. února 2010 v 20:26.
Stránka byla od 15. 1. 2010 zobrazena 33473krát.

Vytištěno ze stránky projektu Planety (astronomia.zcu.cz/planety/venuse/1915-povrch)
Nahrávám...