• Základy astrofoto
• Zaostření
• Střádání světla
• Pointace

Jedním ze základních a nutných předpokladů při astrofotografii je úspěchu je správné zaostření. Je přitom jedno, zda se jedná o astrofotografii pořízenou pomocí digitálního fotoaparátu, či kamery.

Zřejmě nejbližšími objekty snímanými při astrofotografii jsou meteory, světelné stopy po drobných tělískách meziplanetární hmoty, zanikajících v horních vrstvách atmosféry. Jejich vzdálenost se může běžně pohybovat od 50 km do několika set kilometrů. U naprosté většiny optických soustav je již tato vzdálenost považována za vzdálenost nekonečnou. K dalším blízkým, astrofotograficky zajímavým objektům patří družice na oběžné dráze Země. Všechny ostatní objekty jsou v takových vzdálenostech, že i poměr mezi vzdáleností meteorů a družic a těchto objektů je nepředstavitelný.

Z toho důvodu má pro astrofotografii význam jediné zaostření, a to zaostření na nekonečno. Až na výjimky však není možné vyrobit k astrofotografii tzv. fixfokus, čili optickou soustavu zaostřenou na nekonečno bez možnosti přeostření. Takový fotoaparát by poskytoval ostré fotografie pouze v určitém rozsahu teplot, jinak by byl rozostřen vlivem tepelné roztažnosti. Navíc by byl použitelný pouze k fotografování oblohy a vzdálených pozemských objektů. Takový druh fotoaparátů se vyskytuje pouze v nejlevnějších a nejjednodušších případech, jako jsou například dětské fotoaparáty, některé fotoaparáty v mobilních telefonech atd. Všechny běžné fotoaparáty, respektive jejich objektivy, i astronomické dalekohledy mají ostřicí mechanismy.

U zaostřování DSLR je nejjednodušší způsob zaostření podle matnice v hledáčku fotoaparátu. Bohužel je tato metoda také nejméně přesná a eventuální správné zaostření je spíše dílem náhody, než výsledkem cílevědomého snažení. Obraz na matnici je totiž příliš malý a matnice není dostatečně jemná, aby bylo možné jednoznačně rozeznat, kdy jsou hvězdy bodové a kdy ještě ne. Poněkud lepší práce může být s matnicemi opatřenými ostřícími klíny, ovšem jich se nechá použít pouze u plošných objektů, jako jsou Měsíc, Slunce atd.

Lepší výsledky poskytuje zaostření optické soustavy pomocí stupnice, jak je to známé například z ručně ostřených fotografických objektivů. Jejich stupnice je ovšem příliš hrubá a k přesnému zaostření se nehodí. Dalekohledy, které jsou vyráběny jako fotografické, většinou mají na svém ostření určitý druh hrubší, či přesnější stupnice. V případě použití fotografických objektivů či dalekohledů nevybavených stupnicí je možné celkem jednoduchou a přesnou stupnici vyrobit například z proužku milimetrového papíru. Taková stupnice pak umožňuje opakované nastavení ostřicího mechanismu do stejné polohy. Pokud je tedy jednou známa poloha ohniska při zaostření na nekonečno, stačí ji na stupnici poznačit a kdykoli se k ní vrátit. Je ovšem třeba mít na paměti, že u systémů s delší ohniskovou vzdáleností se může vlivem tepelné roztažnosti poloha ohniska se změnou teploty měnit. Pokud je navíc v ostřicím mechanismu vůle, je nutné posouvat se k značce na stupnici vždy ze směru, z jakého se ostřící mechanismus posouval při hledání značky, jinak by se tato vůle v ostření projevila.

Ostření pomocí stupnice je také značně nepraktické u dalekohledů typu SCT, MC a podobných. Jejich ostřicí mechanismus bývá ovládán ostřicím šroubem, který je možné v průběhu přeostřování otočit vícekrát, a tak by musela být stupnice opatřena navíc i počítadlem otáček šroubu, nebo by sloužila jen jako pomůcka pro relativní odečet pootočení šroubu v rámci jedné otočky. I to ovšem může být užitečné například při zaostřování metodou pokusných expozic, při níž je vhodná poloha roviny snímače zjišťována fotografováním krátkých expozic například jasné hvězdy tak, že po každé expozici jemně přeostříme. Porovnáváním ostrostí lze najít docela přesně nejlepší zaostření. Stupnice v tomto případě pomáhá při odhadování kroku, po kterém fotografujeme zkušební snímky, a dále také pro možnost dostatečně přesného návratu k některé z předchozích poloh.

Velmi praktickou metodou zaostřování je tzv. parfokalizovaný okulár, neboli okulár se sesouhlaseným ohniskem. Většinou jde o relativně levný krátkoohniskový okulár, na jehož optické kvalitě nepříliš záleží. Při parfokalizování okuláru je nutné nejdříve co nejdokonaleji zaostřit fotoaparát (některou z metod), pak jej sejmout z dalekohledu a nahradit ho okulárem. Na barel (Označení pro válcovou část okuláru, za kterou je okulár uchycován v okulárovém výtahu. Nejběžnější průměry barelů jsou 1,25" a 2".) okuláru bývá nasazen tzv. parfokalizační kroužek. Posunem volného okuláru v pevném okulárovém výtahu je třeba okulár zaostřit a pak ho v této poloze zajistit parfokalizačním kroužkem. Pokud je parfokalizační kroužek dostatečně pevně zajištěn tak, aby se neposunul, je možné kdykoli zasunout okulár do výtahu a rychle a přesně zaostřit. Když je pak okulár nahrazen fotoaparátem, je i fotoaparát zaostřen.

Zajímavou metodou je využití tzv. Hartmannovy masky. Je to deska, která se vkládá před objektiv a v níž jsou zpravidla tři otvory rozmístěné tak, aby propouštěly světlo nikoli středovou částí objektivu, ale jeho okrajovými partiemi. Otvory bývají rozmístěny po obvodu po 120°. Hartmannova maska způsobuje, že při rozostření se nevytváří z každého bodového zdroje neostré kolo, ale tři menší neostrá kolečka, ve stejné konfiguraci, jako jsou rozmístěny otvory na desce. To napomáhá ostření tím, že při zaostření se hvězdy jeví jako bodové a při nepatrném rozostření se již z bodů začínají vytvářet trojúhelníčky, které jsou snáze odlišitelné od bodů než drobná neostrá kolečka. Je nutné mít na paměti, že Hartmannovu masku je potřeba před začátkem fotografování z objektivu sundat, protože by zbytečně ubírala mnoho světla vstupujícího do soustavy a značně by prodlužovala expozici.

Metodu Hartmannovy masky je možné kombinovat s jakoukoli předchozí metodou.