Astrometrické dvojhvězdy

Objev neviditelných průvodců

Obdobou objevu Neptunu bylo ve světě hvězd bylo nalezení neviditelných průvodců jasných hvězd. Zásluhu na tom má skvělý pozorovatel Friedrich Wilhelm Bessel (1784-1846) – r. 1834 si všiml vlnitého vlastního pohybu Siria mezi hvězdami, poté r. 1840 totéž u Prokyona. Sám r. 1844 vyslovil hypotézu, že jde o výsledek pohybu ve dvojhvězdě, kde druhá složka je temná. U Siria Bessel zjistil i oběžnou periodu soustavy (50 let). Besselův výsledek byl tehdy přijímán s nedůvěrou, z dynamického hlediska byl však nenapadnutelný. Rozřešení bylo dramatické – 31. 1. 1862 při zkoušce nového objektivu (0,45 m) objevil Alvan Graham Clark (1832-97) slabého průvodce: Siria B.

Historie se opakovala i u Prokyonu. Prokyon B je ještě slabší, objeven byl až r. 1892 Johnem M. Schaeberlem (1853-1924) refraktorem Lickovy observatoře o průměru 0,9 m.

Graham Clark

Hledání neviditelných složek dvojhvězd

Tzv. astrometrické dvojhvězdy jsou vizuální dvojhvězdy, u nichž vidíme jen jednu složku. Druhá složka, zpravidla méně hmotná, září tak málo, že ji není možné v dané chvíli spatřit. Nicméně se projevuje svým gravitačním působením na partnerku, s níž obíhá kolem společného těžiště. Těžiště se pohybuje prostorem Galaxie v prvním přiblížení rovnoměrně a přímočaře. Pohyb osamocených hvězd po hvězdné obloze, tzv. vlastní pohyb, je rovněž rovnoměrný. V případě přítomnosti vychylujícího tělesa se projevuje jistá modulace, zvlnění vlastního pohybu. V zásadě se tak projevují i menší tělesa – planety. I ty vychylují svoje hvězdy z těžiště. Vzhledem k tomu, že jejich hmotnost je relativně malá, není jejich efekt dostatečně patrný. Například v naší sluneční soustavě je společným úsilím všech planet možné Slunce vychýlit až o dva jeho poloměry. Pozorováno z velké dálky je to však nesmírně málo. Nadějnějším a také úspěšnějším způsobem detekce je pozorování variací radiální rychlosti. Přesnost této metody navíc nezávisí na vzdálenosti, takže je možné ji aplikovat na podstatně větší vzorek hvězd. Astrometrické dvojhvězdy nemají v současnosti větší astrofyzikální význam, popsanou metodou lze odhalovat dvojice jen blízkých hvězd, u nichž známe jejich vlastní pohyb s vysokou relativní přesností.