Historie pozorování Slunce

Slunce poutá pozornost lidstva již od pravěku. Vždyť je samou podstatou člověka zkoumat nepoznané.
První písemné zmínky o Slunci pocházejí z Číny, z období 2 000 let př. n. l. První potvrzené zmínky o pozorování zatmění Slunce jsou z doby starověké Asyrie, přesně 15. června roku 762 př. n. l. Zpráva je napsána klínovým písmem na hliněné destičce.

Z Číny pocházejí první věrohodné zmínky o zatmění Slunce z kroniky dynastie Čou, které byly přepsány Konfuciem a obsahují popisy 36 zatmění od roku 721 př. n. l. až 420 př. n. l.
Existují samozřejmě i starší záznamy, ale v těch není použit výraz zatmění Slunce a může se tedy jednat o jakýkoli jev na obloze.
Ve 3. století před n. l. Aristarchos ze Samu vyslovil názor, že planety obíhají kolem Slunce. Tento názor však vědecky zdůvodnil až Mikuláš Koperník roku 1543 ve svém díle De revolutionibus orbium coelestium – O obězích nebeských sfér.
Přesnější informace o Slunci zjistili až Galileo Galilei v Padově a D. Fabricius ve Wittenbergu, Thomas Harriot, Ch. Steiner a Jan Kepler s použitím dalekohledu – pozorovali sluneční skvrny. Z jejich posuvu po slunečním disku G. Galilei správně usoudil na rotaci Slunce.
Roku 1625 Ch. Scheiner zjistil z kreseb poloh skvrn, že jejich rychlost oběhu je závislá na heliografické šířce – objevil diferenciální rotaci. Tuto rotaci přesněji popsal až R. C. Carrington roku 1863 – zavedl nultý poledník na Slunci, od kterého se dodnes určuje rotace Slunce.
Roku 1843 objevil S. H. Schwabe kvantitativní periodicitu ve výskytu slunečních skvrn. Na tento výzkum navázal R. Wolf, který zjistil 11letou průměrnou periodu výskytu slunečních skvrn a zavedl počítání slunečních skvrn – tzv. relativní číslo skvrn.
Roku 1861 si G. Spörer všiml závislosti výše relativního čísla a vzdálenosti slunečních skvrn od rovníku. Tento zákon, vyjádřený graficky, nazýváme motýlkovým diagramem.
K dalšímu výzkumu přispěl roku 1930 B. Lyot, který sestrojil koronograf, přístroj k pozorování nejvyšší vrstvy sluneční atmosféry (koróny) a některých koronálních útvarů.
Během 2. světové války došlo k prvním pozorováním Slunce pomocí rádiových vln.
K posledním rozšířením možností pozorování Slunce přispěly družice, neboť nejsou omezovány naší atmosférou a mohou tudíž pracovat i v oblasti krátkovlnného záření.