Globální tektonika Země
Globální tektonika je teorie z počátku 60.let, která vysvětluje mnohé zemské procesy, jako je zemětřesení či sopečná činnost a v neposlední řadě unášivý pohyb kontinentů.
Mezi zakladatele teorie o kontinentálním driftu patří německý meteorolog a geofyzik Alfred Wegener, který již v druhém desetiletí minulého století vyslovil hypotézu o pohybu kontinentů. Alfred Wegener si jako první všiml, že některé kontinentální desky mají podobné kontury. Usoudil tedy, že na počátku existoval jeden superkontinent – Pangea, který se později v důsledku pohybu desek rozlámal. Důkazem této revoluční teorie jsou nejen obrysy kontinentů, ale také podobné geologické struktury a fosílie na africkém a americkém kontinentu nebo mezi Austrálií a Indií.
Pohyb desek v minulosti
Původní subkontinent Pangea se nejméně stamiliony let rozpadal na kontinenty, jak je známe a vnímáme dnes.
Podle této teorie se tedy původní subkontinent rozpadl a dnes tvoří zemský povrch sedm hlavních litosférických desek. Těchto sedm hlavních desek zaujímá asi 94 % zemského povrchu. Zbývajících 6 % zemského povrchu tvoří více menších desek (asi 12).
Jednotlivé desky jsou tvořeny křehkou zemskou kůrou a svrchní částí zemského pláště a pod nimi se nachází astenosféra. Desky jsou v neustálém pohybu a posunou se každý rok až o 5-15 cm. Tomuto unášivému pohybu se říká drift.
Velké desky | Malé desky (nejznámější) |
---|---|
Pacifická | Nazca |
Africká | Kokosová |
Eurasijská | Filipínská |
Australská | Arabská |
Severoamerická | Juan de Fuca |
Antarktická | Karolínská |
Jihoamerická | Bismarckova |
Scotia | |
Deska Šalamounových ostrovů | |
Karibská | |
Ochotská | |
Shetlandská | |
Fidžijská |
Největší z litosférických desek je Tichomořská, která je oceánská. Velikostně ji následuje Africká, Euroasijská, Australská, Severoamerická, Antarktická a Jihoamerická. Tyto desky tvoří kontinenty, proto jsou z větší části kontinentální. Ale hranice mezi jednotlivými deskami se nachází povětšinou v oceánech, v blízkosti kontinentů, a jsou tvořeny oceánskými hřbety nebo naopak příkopy.
Tato rozhraní dělíme na konvergentní, divergentní a transformní. Konvergentní rozhraní jsou taková místa oceánské kůry, kde dochází ke vzniku nové kůry. Tedy v místech zasouvání litosféry do astenosféry nebo v místech oddalování desek, kde z nitra Země vyvěrá magma a vytváří nové mořské dno. Konvergentní rozhraní je místo, kde zaniká oceánská kůra podsouváním pod kontinentální kůru. V místech transformního rozhraní dochází k horizontálnímu posunu desek.
K nejnápadnějším důsledkům a důkazům pohybu desek patří sopečná činnost, vrásnění, zlomové linie, ale také rozšiřování Atlantského oceánu, v jehož důsledku dochází k odsunování Severní a Jižní Ameriky na západ. Dalším důsledkem je pohyb desek mezi Indií a Asií, což vede k vyzdvihování Himalájí. Himaláje, stejně jako jiné horské masivy, jsou důsledkem činnosti zemské deskové tektoniky. Himaláje patří k mladším, ale také nejvyšším pohořím na Zemi. Tento monumentální horský masiv vznikl během posledních 50 milionů let vzájemnou srážkou kontinentální Indické desky s jihovýchodní Asií. Mocnost indické kůry prudce vzrostla (měřeno v geologickém měřítku) a dodnes dochází k narůstání výšky Himalájí asi o 4 mm za rok.