Povrch Měsíce

Regolit

Měsíc nemá téměř žádnou atmosféru. Meteority tedy dopadají na povrch Měsíce plnou rychlostí, protože není nic, co by je mohlo zbrzdit. Povrch Měsíce je dopady meteoritů zcela rozmělněn a vytváří prachovou vrstvu, které se říká regolit. Tato vrstva je několik metrů tlustá a zakrývá detailní strukturu měsíčního povrchu. Tato vrstva také výrazně znesnadňuje zkoumání vzniku Měsíce. Regolit vzniká hlavně z materiálů povrchové vrstvy Měsíce. Obsahuje ale také příměsi, které se dostaly na jeho povrch právě z dopadajících těles. Ačkoliv je regolit nazýván měsíčním prachem, má spíše strukturu písku.

Moře

Měsíční moře

Zdroj: http://apod.nasa.gov

Strana přivrácená k Měsíci se vyznačuje převážně velkými tmavými plošinami, které zabírají z celkové plochy měsíčního povrchu 16,9 %. Na přivrácené straně Měsíce tvoří 31,2 %, na odvrácené straně Měsíce 16,9 %.

V rané fázi výzkumu Měsíce byly tyto tmavé plochy považovány za moře, plochy zaplněné vodou; proto se dodnes nazývají mare (moře). Moře jsou pánve kráterů zaplněné ztuhlou lávou. V raných fázích Měsíce byl totiž plášť Měsíce roztavený, magma stoupala k povrchu, zaplňovala dna kráterů. Zanedbatelná tloušťka kůry přivrácené strany Měsíce zvýhodňovala výrony horké lávy oproti odvrácené straně, což vysvětluje výrazně větší počet a rozlohu moří na přivrácené straně Měsíce.

Stáří tmavé bazaltové lávy je mezi 3,1 a 3,8 miliardami let.

Pohoří

Měsíční pohoří

Zdroj: http://www.lpod.org

Pohoří byla dříve považována za kontinenty, odtud pochází název Terra (z lat. pevniny). Najdeme zde výrazně více kráterů než u moří, ale jsou zčásti zakryty vrstvou regolitu. Jejich stáří je dle zkoumaných hornin mezi 3,8 a 4,5 miliardami let a pravděpodobně jsou to zbytky prapůvodní měsíční kůry. Jsou to hory a pohoří, které dosahují výšek až 10 kilometrů. Vznikly pravděpodobně v důsledku ochlazování Měsíce, který se smrštil, a tím došlo k vyvrásnění horniny. Měsíční pohoří mají naprosto odlišný charakter než pohoří naší planety, nicméně některá z nich jsou podle pozemských hor a pohoří pojmenována.

Krátery

Měsíční kráter

Zdroj: http://fixedreference.org

Měsíční krátery vznikly převážně v důsledku dopadů planetek, jde tedy o impaktní krátery, které vznikly v době asi před 3 až 4,5 miliardami let v rané fázi vzniku Měsíce. Krátery jsou pojmenovány převážně podle astronomů, filozofů nebo učenců. Velikosti kráterů jsou různé od mikrokráterů až po obrovské krátery o průměru větším než 2 000 km. Za použití pozemských teleskopů rozlišíme na přivrácené straně asi 40 000 kráterů o průměřech větších než 100 metrů.

Vulkanické krátery na povrchu Měsíce jsou vzácností, ale byly zde registrovány ojedinělé výrony plynu.

Brázdy (lat. rima)

Na povrchu Měsíce najdeme také tzv. brázdy. Brázdy jsou rýhy, vruby, trhliny různé velikosti, často i nitkovité struktury. O jejich původu se stále spekuluje. Pouze u klikatých brázd meandrovitého tvaru můžeme s jistotou říci, že jsou vulkanického původu, že se jedná o propadlé lávové kanály.

Rozlišujeme:

Klikatá brázda

Zdroj: http://volcano.und.nodak.edu

Přímá brázda. Zdroj: http://dayton.hq.nasa.gov

Obloukovitá brázda. Zdroj: http://mesic.astronomie.cz

Jména útvarů na Měsíci

IAU = International Astronomical Union UAI = Union Astronomique Internationale

Zdroj: http://www.iau.org/

Pojmenovávání různých útvarů na Měsíci se řídí podle názvů povrchových útvarů na Zemi (pohoří, moře, …). Jména jsou schvalována IAU, která byla založena roku 1919 a jedním z jejich prvních úkolů bylo sjednocení názvů útvarů na povrchu Měsíce.

V roce 1935 vznikl první systematický popis měsíčních struktur („Named Lunar Formations“ od Blagga a Millera). V šedesátých letech bylo pod vedením Gerarda P. Kuipera vytvořeno více katalogů („The System of Lunar Craters, quadrants I, II, III, IV“) a map, ve kterých byla uvedena nejen jména, ale také souřadnice.

Od počátku sedmdesátých let stanovuje názvy měsíčních útvaru WGPSN (Working Group for Planetary System Nomenclature). Pojmenovávání má přitom určitá pravidla a dodržuje jisté konvence. Vlastní jména jsou vždy za obecným názvem, například Mons Agens, Mare Imbrium. Krátery přitom tvoří jednu výjimku: slovo „kráter“ je vynecháváno a používá se pouze vlastní jméno (např. Kepler).

Obecně se nesmí používat jména, která mají nějaký politický, militaristický nebo náboženský význam. Povoleny jsou ale politické osobnosti z dob před devatenáctým stoletím. Čestné zvěčnění člověka pojmenováním nějakého měsíčního kráteru je spojováno s vysokým standardem a mimoto musí daná osoba být alespoň tři roky zesnulá. Celkově 12 kráterů tvořilo ve své době v roce 1970 výjimku. Neboť krátery byly pojmenovány po tehdy ještě žijících astronautech a kosmonautech: Aldrin, Anders, Armstrong, Borman, Collins, Feoktistov, Leonov, Lovell, Nikolajev, Šatalov, Těreškovova aTitov.

Útvary měsíčního povrchu tvoří celkem 6 kategorií:

Krátery (Crater), řetězce kráterů (Catena), mořské hřbety (Dorsum), brázdy (Rima)

Velké krátery jsou pojmenovány podle slavných (zesnulých) vědců a vědkyň, umělců a umělkyň. Menší krátery dostávají běžná vlastní jména.

Jezera (Lacus), moře (Mare), oceány (Oceanus), zálivy (Sinus), bažiny (Palus)

Jména těchto útvarů popisují povětrnostní jevy nebo jiné abstraktní pojmy.

Hory (Mons), pohoří (Montes)

Jejich jména se buď shodují se jmény pohoří na Zemi nebo přebírají jména sousedních kráterů.

Zlomy (Rupes)

Označení odpovídá jménu blízkého pohoří.

Údolí (Vallis)

Tyto útvary jsou pojmenovány podle některého jiného blízkého útvaru.

Mys (Promontorium)

Jména jsou většinou po známých osobnostech nebo se využívají jména mysů, které najdeme na Zemi.