• Program Apollo
• Mise
• AS-201, AS-203, AS-202
• Apollo 1
• Apollo 4
• Apollo 5
• Apollo 6
• Apollo 7
• Apollo 8
• Apollo 9
• Apollo 10
• Apollo 11
• Výběr posádky
• Cesta na Měsíc
• Základna Tranquility
• Návrat na Zemi
• Izolace
• Apollo 12
• Apollo 13
• Apollo 14
• Apollo 15
• Apollo 16
• Apollo 17
• Astronauti
• Seznam pokusů
• Navigační systém

„That´s one small step for a man. One giant leap for mankind.“

Insignie programu Apollo

Bylo to národní úsilí, které umožnilo astronautovi Neilovi Armstrongovi vyslovit tato slova, jakmile vstoupil na povrch Měsíce.

Došlápnout lidskou nohou na povrch Měsíce ale nebylo jediným cílem programu Apollo. V sázce byla také prestiž Spojených států, výzkum nových technologií umožňující splnění národních zájmů ve vesmíru, provádění vědeckých experimentů nebo rozvíjení schopností člověka pracovat v lunárním prostředí. Program Apollo přinesl člověku během jedenácti let ohromný technologický rozvoj, nicméně cesta k tomuto obrovskému úspěchu nebyla dlážděná, ale mnohdy trnitá a svízelná.

SVÍZELNÁ CESTA K MĚSÍCI

V roce 1961 se po schválení programu Apollo objevila otázka, jakým způsobem kosmická loď doletí a přistane na Měsíci. Existovaly celkem čtyři návrhy průběhu letu, které se podstatně lišily ve svém provedení, technologické náročnosti i bezpečnosti.

Lunar Surface Rendezvous (Setkání na povrchu Měsíce)

Tato metoda počítala s vysláním dvou raket v relativně blízkém čase na velice blízké dráhy. První raketa by plnila funkci zásobovací stanice, která by přistála na povrchu Měsíce. Za touto raketou by se vydala druhá, která by dopravila astronauty k Měsíci. Po přistání by astronauti provedli přečerpání paliva a vrátili by se zpět na Zemi.

Riziko přečerpávání paliva na Měsíci s sebou ale přinášelo nebezpečí exploze, ke které by mohlo během přečerpávání dojít. V roce 1961 také nikdo nemohl zaručit, že dvě rakety velikosti Saturnu V bude možno vyslat v relativně krátkém čase na relativně blízké dráhy. Proto byl tento návrh vedením NASA vždy zamítnut.

Direct Ascent (Přímý let)

V roce 1961 byl přímý let variantou letu, která měla největší podporu u velení NASA. Měla být využita nově vyvíjená superraketa Nova, která byla v témž roce ve fázi vývoje a s jejím praktickým využitím se počítalo až po roce 1970, což bylo vzhledem ke Kennedyho termínu nepřijatelné. Nova by se vypravila přímo k Měsíci, kde by její dva horní stupně s kosmickou lodí přistály. V této fázi letu by raketa disponovala dostatkem paliva pro návrat na Zemi.

Výhodou takovéhoto letu by byla absence setkávacích a spojovacích manévrů, které budily začátkem 60. let velké obavy. Na druhé straně by vyslání jedné superrakety znamenalo nutnost použití většího množství paliva než u ostatních uvažovaných variant letu. Při přistání na Měsíci by měla dvoustupňová raketa s kosmickou lodí výšku minimálně 20 metrů. To by znamenalo špatnou ovladatelnost lodi při přistání. Výstup astronautů na povrch Měsíce by byl také znemožněn.

Earth Orbit Rendezvous (Setkání na oběžné dráze Země)

Při této variantě letu se předpokládalo s vypuštěním dvou raket velikosti Saturn V v relativně blízké době a na relativně blízké dráhy. První raketa by představovala obrovské pohonné těleso, které by využila posádka kosmické lodi vynesena druhou raketou. Na oběžné dráze by došlo ke spojení pohonného tělesa a kosmické lodi za účelem dotankování pohonných hmot potřebných na cestu k Měsíci a zpět na Zemi.

V roce 1961 nemohl nikdo zaručit vyslání dvou raket velikosti Saturnu V za tak krátký čas. Vyskytl se také problém s přečerpáváním pohonných hmot ve vesmíru, které byly vysoce explozivní. Spojování lodí nebylo taktéž vyzkoušené. První úspěšné spojení dvou kosmických těles se uskutečnilo až v roce 1966 v rámci mise Gemini 8. V roce 1961 měly Spojené státy za sebou pouze dva pilotované lety do vesmíru, které trvaly zhruba 15 minut. Naproti všem těmto nedostatkům a rizikům propagoval Werner von Braun tuto variantu letu.

Lunar Orbit Rendezvous (Setkání na oběžné dráze Měsíce)

Poslední uvažovaná metoda letu přinášela zvýšená rizika pro posádku v důvodu letových manévrů astronautů, kteří by museli provést spojení kosmických lodí na oběžné dráze Měsíce. Nicméně nároky na velikost lunárního modulu by se výrazně snížily. Také by nemusely být přečerpávány pohonné látky, které by mohly explodovat. Na celou misi by postačovala pouze třístupňová raketa velikosti Saturnu V, která by udělila kosmické lodi dostatečnou rychlost pro cestu na Měsíc. Po navedení na měsíční orbitu by se dva astronauti v lunárním modulu odpojili od velitelského modulu, kde by setrval jeden z astronautů, a přistáli by na Měsíci. Po návratu astronautů z Měsíce měl být lunární modul spojen s velitelským a posléze odhozen. Astronauti by se vraceli na Zemi ve velitelském modulu.

Houboltova bitva

S myšlenkou spojování na oběžné dráze Měsíce přišel v roce 1960 John C. Houbolt, který se stal propagátorem spojování lodí ve vesmíru. Jeho myšlenka byla poprvé představena Vědeckému poradnímu výboru vojenského letectva v Pentagonu v listopadu 1960, ale byla zamítnuta. V prosinci 1960 byla Houboltova vize představena odborníkům ze Space Task Group, ale byla opět zamítnuta.

V roce 1961 nebylo stále rozhodnuto, jak se Spojené státy k Měsíci vypraví. STG navrhlo prověřit Houboltovy výpočty na počítači. Ukázalo se, že technika setkávání se v blízkosti Měsíce je výhodnější, snazší a rychlejší než ostatní návrhy. Houboltův návrh však narazil u J. E. Webba, který prosazoval spojování lodí na oběžné dráze Země. Po politické bitvě Houbolt v listopadu 1961 napsal velice ostrý dopis R. Seamansovi, který v té době působil jako náměstek ředitele NASA.

„Vím, že nyní vystupuji z řady. Vím, že za napsání tohoto dopisu mohu být i propuštěn. Myslím si ale, že obrácení Vaší pozornosti k tomuto tématu je natolik důležité, že jsem ochoten riskovat svou kariéru.“

Houbolt získal na svou stranu silného spojence, který začal propagovat jeho myšlenku nejvyššímu vedení NASA. Dne 7. června 1962 se sešli členové Střediska pilotovaných letů z Houstonu společně s Houboltem na poradu ve Washingtonu. Byla předložena studie prokazující výhody setkávání u Měsíce, jejímž autorem byl Houbolt, a také studie setkávání na oběžné dráze Země, kterou prosazoval Werner von Braun. Po všech prezentacích přednesených toho dne rozhodl Werner von Braun ve prospěch Houbolta.

„Jsem na svou skupinu opravdu hrdý. Byla to úžasná prezentace, vše bylo velice pečlivě zváženo. Musím Vám ale říci, že to není to, co se chystám doporučit. Doporučím, abychom zvolili spojování lodí na oběžné dráze Měsíce.“

Tímto překvapivým rozhodnutím, které nečekal ani jeho vlastní tým zabývající se myšlenkou spojování lodí na oběžné dráze Země, bylo rozhodnuto o průběhu mise. Toto brzké rozhodnutí mělo zásadní vliv na vývoj lunárního modulu, jelikož do této chvíle nebylo možné říci, jak bude lunární modul vypadat a jaké bude mít technické požadavky.